V židovské tradici nám Tóra poskytuje nejstarší monoteistické pojetí vztahu mezi Bohem a lidstvem, a ve skutečnosti také vztahu mezi člověkem a jeho bližním, nahlíženým z Božího pohledu. Ke správnému pochopení hříchu, pokání a smíření musíme vycházet z dějinného rozvinutí biblické tradice v rabínském judaismu a v moderním židovském myšlení.

Zaprvé, musíme si uvědomit, co znamená slovo chet, které je z původní biblické hebrejštiny velmi nepřesně překládáno jako „hřích“. Slovo chet významově souvisí s lukostřelbou. Týká se minutí zamýšleného cíle. Slovo chet tedy vede k myšlence „přesměrování“, změny směru, nápravy, reorientace s cílem lépe se „trefit do terče“, dosáhnout kýžený výsledek (nebo kýženou změnu chování). To tedy znamená, že hovoříme o lidsky dosažitelné proměně jednání, o změně, které jsou všichni lidé schopni.

Biblické texty kladou důraz na chet lidu spíš než jednotlivce. Nejlépe to můžeme ukázat na příběhu o zlatém teleti v knize Exodus. Ovšem právě tento příběh je v pozdějším rabínském judaismu užíván k vysvětlení vztahu mezi jednotlivým člověkem a Bohem. Mojžíš se obrací k Bohu a prosí za odpuštění lidu a Boží bezprostřední odpověď je: „Zatímco jsi prosil, (už!) jsem odpustil.“ Z této odpovědi jasně vyplývá, že Bůh je Bohem milosrdenství a odpuštění. Není třeba nic víc než poprosit o odpuštění, nic než požádat. Není třeba žádného zprostředkování nebo přenesení trestu.

Ano, kultická praxe v Chrámu v biblických dobách zahrnovala chatat neboli oběti za odpuštění, které tam měly být přinášeny. Ale tyto oběti vyžadovaly také účast toho, kdo oběť přinášel (účast hlasem), zatímco kněz obětní úkon prováděl. Rabínští učenci raného rabínského judaismu došli k závěru, že chrámové oběti už nadále nebudou přinášeny a že prosba za odpuštění doprovázená pokáním je vším, co je požadováno.

Pro rabíny bylo pokání – tešuva důležitější než odpuštění (které je Bohem zaslíbeno). Pokání je jak záležitostí společenství, tak každého jednotlivce. Slovo pokání – tešuva znamená v hebrejštině „obrat“ nebo „návrat“. Myšlenka návratu k Bohu je předpokládána, ale zahrnuje změnu chování, nápravu směřování v myšlení, jednání, záměrech a tak dále.

Velký židovský filosof a učitel rabín Moše ben Maimon – Maimonides ve svém právním kodexu Mišne Tora konstatuje, že dosahujeme odpuštění recitací liturgických vyznání v období Vysokých svátků. Rabíni zahrnuli prosbu o odpuštění a sílu k pokání do každé modlitby všedního dne. Maimonides také upozorňuje na rozdíl mezi snahou dosáhnout Boží odpuštění a snahou dosáhnout odpuštění prohřešků, jichž jsme se dopustili proti druhým lidem. Máme-li dosáhnout smíření, musíme iniciativně vykročit a požádat o odpuštění toho, komu jsme ublížili. A nemůžeme získat odpuštění od Boha, pokud jsme se nepokusili získat odpuštění od lidí. Pokud nám člověk, vůči kterému jsme se nějak provinili, neodpustí, musíme o odpuštění dál prosit. Maimonides učí, že nemůžeme odsuzovat člověka, který nehledá odpuštění nebo není ochoten nahradit způsobenou škodu, ale máme mít naději, že jsou takovíto lidé stále až do dne své smrti zváni k pokání a že mohou až do posledního okamžiku pokání činit a dosáhnout smíření. Zároveň platí, že člověk by měl o odpuštění prosit až třikrát a u některých jednotlivců až tisíckrát.

Maimonides také hovoří o činech, které nemohou být odpuštěny nikdy, protože není možné z nich činit pokání nebo žádat poškozeného člověka o odpuštění, protože už není mezi živými. To se samozřejmě týká dilematu, zda může být odpuštěn holocaust. Jsou případy, kdy nemůže dojít k odpuštění, i když může být dosaženo určité úrovně smíření. Můžeme nacházet cesty, jak v těžkých situacích postupovat a spoléhat přitom na Boží ochotu odpouštět.

V omezeném rozsahu tohoto článečku jsem se pokusil alespoň trochu osvětlit složité otázky týkající se chet a tešuva, v základních souřadnicích biblického pojetí vztahu mezi Bohem a člověkem. Výzva současné sekulární doby pro věřící všech tradic spočívá v úkolu žít v souladu s Božími cestami. Judaismus trvá na tom, že tento úkol je splnitelný a že je pro nápravu lidské společnosti důležitý.

Přeložil Pavel Hošek