Témata odpuštění a smíření v křesťanské perspektivě

Pojmy odpuštění i smíření jsou běžným inventářem slovníku křesťanské praxe. A přesto je zajímavým paradoxem, že kompletní a konkrétní „návod k upotřebení“, nebo alespoň teoretickou definici, popis k pochopení, bychom právě ve slovnících či dogmatikách hledali těžko. Nemyslím teď na souvztažnost Boha milosrdného a odpouštějícího a člověka, ani Kristovu smírčí/odpouštějící oběť (satisfactio) za naše hříchy a podobné formulace, které se konfese od konfese v různých mírách a nuancích liší. Nemyslím tím ani problematiku Božího působení v jeho pohybovém směru – shora či zdola. Takové úvahy tvoří v teologické literatuře napříč dějinami podstatné místo. Jde mi spíše o vztah člověka k člověku, čili sociální rozměr odpuštění a smíření, a to nejen v duálu ale i společensky. Pochopitelně při zkoumání odpuštění i smíření v perspektivě křesťanství budeme muset vztah dvou doplnit o vztah k Třetímu, doplnit transcendentní cíp trojúhelníku: já – bližní – Bůh. Směrovou metaforou tedy řečeno: půjde mi o Boží působení skrze člověka „do stran“ čili o jakousi křesťanskou etiku, která považuje odpuštění a smíření za své hlavní instrumenty a jejímž zřídlem je zkušenost Božího zjevení. V tomhle ohledu nám slovníky či dogmatiky nabídnou jen pramálo možných cest.

Skutečnost Božího zjevení a z ní vycházející život ve víře a jeho reflexe – teologizování, může mít namnoze těžkopádný charakter, budeme-li považovat křesťanskou věrouku (jako její produkt) a zkušenost, ve všech jejích podobách, za ustanovenou, nehybnou a danou. Stejně tak, mám dojem, že i slovesům „odpustit“ a „smířit se“, nemůžeme dát pomyslnou stopku. Navrhuji, naopak, přisoudit oněm dvěma pohybům křesťanského myšlení a ortopraxe zcela zásadní význam. Hodnotu odpuštění a smíření jako dvěma směrodatným veličinám křesťanské exkluze, čili dvěma směrodatným hlediskům, které křesťanství zásadně určují a zavdávají na jeho další působnost.

Za vinou osvobozující, radostnou…

Jak už bylo v mnoha textech zmíněno, slovo „odpustit“ v sobě nese význam „pouštění se“. Představíme si, že cosi starého, co spolutvořilo naši stávající situaci, pustíme, necháme kráčet vlastní cestou, jež nám již netřeba sledovat. Vyjádřeno vzorcovou formulí, jde nám o redefinici oné stávající situace ve prospěch situace nové, ve prospěch nové skutečnosti. Jednoduchý fakt, že odpuštění je akt dějící se ve vztahu – odpouštím někomu, odpuštění předpokládá protějšek – nám napoví, že o popsané formuli můžeme rozjímat na všech rovinách relací, v nichž se ocitáme. Dále by pro náš analytický záměr bylo vhodné připomenout, že akt odpuštění je také reakcí, a to na vinu, kterou se vůči nám protějšek provinil. Z toho vyplývá, že musíme nutně sáhnout i po tématech hříchu a zla. Vydávat se však na pár stranách časopisového článku na půdu otázek po lidské hříšnosti, jejím původu, projevech atd. by bylo sisyfovskou prací. Proto se omezím na zdroje, které jsou mě, i mému pojetí odpuštění a smíření, blízké.

Na základě již řečeného, formuloval bych význam, či snad vymezení, odpuštění jakožto proces, který slouží emancipaci člověka. Můžeme takto postavit důležité rovnítko mezi odpuštění a osvobození. Odpustit, znamená vědomě odmítnout vinu na mně spáchanou, pod jejímž vlivem jsem. Skutečnost hříchu, která prostoupila můj vztah s protějškem, v odpuštění pouštíme, odmítáme, aby nadále definovala náš vztah, jak k proviněnému, tak vůbec ke světu. Nestavíme hřích jako poslední skutečnost. Naopak se nám v Kristu nabízí průhled do věčnosti nekonečného Boha-Otce a jeho působení. Jak precizně vyjádřil pravoslavný teolog Pavel Evdokimov: „Vždy si připomínejte Otcovo odpuštění a jeho radost odpouštět. Boží láska je bez míry a bez hranic.“ Onen kristovský moment na cestě za Božím odpuštěním, kterého si teologie povšimla např. v různých pojetích učení o smíření, může být po teologii osvobození a jejich zakládajících teologiích (feministická, černá, inkulturace…) nazřena z nového hlediska. Například s Dorothee Soelle a jejím pojetím Ježíše jako nejšťastnějšího člověka, co kdy žil, bych řekl, že zrcadlil Otcovu odpouštějící nekonečnost právě jako ono štěstí, které mu dovolilo přistupovat k člověku tak těsně blízko a které mu i v poslední hodině nedovolilo neodpustit všem těm „nešťastníkům“ (a myšleno i nám v dnešní době) křičícím „ukřižuj!“. Výzvu k odpuštění, tak můžeme, přese všechny zármutky z viny, pojat jako výzvu k radostnějšímu bytí, v Kristových stopách pro blízkost Bohu.

„Ve všem, co je, musíme rozeznávat možnost (tj. potencionalitu) dobra a přispívat k tomu, aby se tato možnost stala skutečností.“ – cituje kardinál Tomáš Špidlík ve své knize Ruská idea Vladimira Solovjeva. Tudíž, za každou vinou musíme rozeznávat potencionalitu nové skutečnosti, kde vina již nemá žádné slovo, žádnou pravomoc. V tomto ohledu by se dalo říct, že každé odpuštění má vyústění ve felix culpa, radostné vině, která více než by se trápila sama sebou, raduje se ze Spasitele. Nebo snad sekulárněji vyjádřeno, důvěřuje vyšší moci, kterou hodnotí nad své vlastní já – neurčuje sebe, jako poslední instanci všeho.

Přesáhneme-li v úvahách drama odpuštění dvou jedinců, nutně vyvstává otázka po společnosti. Odpuštění, resp. společenské vyrovnávání se s vinou, v kolektivu nebo kolektivem způsobenou, je už taky namnoze zmapovaným tématem (např. můžeme vzpomenout na Otázku viny od Karla Jasperse). V našem historickém kontextu by se jednalo například o přechodový moment mezi „starým a novým“ režimem, problematiku lustračních zákonů atd. Stejně tak nemohu opomenout nedávné dění ve Francii v souvislosti s atentátem na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Velká míra hlasů, ať už ze strany věřících či sekulárního světa, odpustila teroristům v tom smyslu, že se nenechala jednoduše vlákat do pasti falešné představy o násilném Islámu a nepřipustila spáchané násilí ke slovu, k popisu vztahu mezi muslimy a nemuslimy. Jsem rád, že se i vůdčí politické autority postavily za budoucnost společnosti ve vizi nenásilí, byť si pochopitelně nemůžeme nevšimnout hořkých hlasů po násilí volajících. Skvělým vyjádřením důležitosti odpuštění, vnímané i na postižené straně redakce časopisu, byla následná karikatura zobrazující brečícího muslima s nápisem v ruce „Je suis Charlie“ a shora nadepsaného „Tout est parodnné“ – „Vše je odpuštěno“.

Za vzpomínkami s hojivou mastí…

V době zhušťování moudrostí do vytržených patetických citátů, které zaplavují internet, od pro citáty koncipovaných stránek až po citace zaplavující sociální sítě na stránkách o osobnostním růstu, nezřídka kdy slyšíme hrdinský výrok: „Odpustím, ale nikdy nezapomenu!“. Jak rozumět této větě? V prizmatu toho, co jsem už řekl, že odpuštění je emancipační/osvobozující akt, vedoucí člověka k tomu, aby nahlédl životní situaci nově, by se zdála poznámka o paměti protimluvem. Jako bychom na jednu stranu opustili tíživou skutečnost viny, na stranu druhou pořád ještě drželi kousek ublížení v hrsti. V této ambivalenci těžko říct, zdali odpuštění proběhlo úplně, když je pořád ještě v mém příběhu s druhým přítomen neuralgický bod. V diskursu hlubinné psychologie by se dalo snad mluvit o fixaci.

Myslím, že lidská hříšnost, je ze své povahy fixující. Drží se starých a zatuchlých bodů, které není schopna opustit a které jí brání ve svobodném dýchání. Odpuštění by proto mohl být proces, který člověka psychicky individuuje, jelikož nedovoluje držet právě ony staré fixace. Cesta individuace, tak jak ji představuje C. G. Jung, s sebou nese zpracovávání starých fixací, například závislosti na rodičích a jejich prohřešcích vůči nám. Za předpokladu, že každý rodič svému dítěti někdy nějak ublíží a zavdá mu na různé neurózy, což je všeobecně známý smutný fakt, by bylo ještě smutnější myslet si, že je tím člověk nadosmrti postižený. Nerad bych zlehčoval váhu toho, co určuje lidskou psýché a šíři i šedých odstínu, které si člověk může ze života nést. Každopádně naše zdravé Já (v Jungově pojmosloví ne ve smyslu ega, ale Selbst, bytostného Já, přesahujícího mou individualitu) je našim zářným cílem. V kontextu křesťanství bych se odvážil tvrdit, že něco podobného po nás chce Kristus, když říká: „následuj“. „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ (L 14,26). Jak už bylo mnohokrát zmíněno, nejedná se tu o nějakou agresi (v řeckém originále se mluví přímo o nenávisti). Ježíšův nárok bych částečně (upozorňuji!) interpretoval právě ve světle jeho snahy o naši svobodu a individuaci. Zříkání se otce, matky… je také zříkáním se fixací na ně, zříkáním se toho, čeho se na mě dopustili.

Výhled Kristova následování na cestě odpuštění by však byl moc schématický, pokud si neuvědomíme obtíže s tím spojené. Moc přesáhnout viny a hříchy do emancipujícího nadhledu není samozřejmá. Každé odpuštění s sebou musí nést také hojení ran. Ve výše citovaném výroku „odpustím, ale nikdy nezapomenu“ by ono nezapomenutí na vzniklé rány mělo nést právě tento význam. Větu tak můžeme poupravit „odpustím, ale (nebo spíš: a právě proto) se budu snažit hojit vzniklé vzpomínky/rány“. Kolokace „hojení vzpomínek“ se ujala v jihoafrické Komisi pravdy a usmíření, která se, zkráceně a schematicky řečeno, zabývá ozvěnami oprese minulosti (apartheid) v dnešní době, vztahem minulého a současného (více o problematice a porovnání s kontextem postkomunistických zemí, v bravurním článku Petera Moree v prosincovém čísle časopisu Protestant, 9/2014). Když ji budu parafrázovat do situace dvou, jde jí především o to, že odpuštění se má odehrávat ve snaze překonání viny za cílem smíření, plošného uzdravení, mě i viníka, pro novou a lepší situaci, pro nový a lepší svět. Smíření je pro odpuštění eschatologickým motivem, nadějným výhledem, vábidlem pro svobodné lidství.

Na začátku textu jsem řekl, že odpuštění a smíření jsou směrodatné veličiny křesťanské exkluze. Ve světě, který nám neúprosně nic neodpouští (např. problematika exekucí), a který na mnoha místech rozděluje (konflikty, rasismus …) než spojuje/smiřuje, se zdá, že právě pro onu schopnost odpouštět a smiřovat má křesťanské působení budoucnost. Proto bych mu přál, aby byl ve vší své šíři schopen do světa pronikat právě skrze tyto dvě veličiny, pojmout člověka ve vší pestrosti a nabízet mu emancipované lidství, po vzoru „nejemancipovanějšího“, kterého jako křesťané vyznáváme.