Copak se ti dva nemohou smířit, ptá se někdy nechápavé okolí, zatímco znesvářená dvojice, manželé nebo celé národy zakleslé ve vzájemném sporu, někdejší přátelé nebo spojenci dnes pro zášť a vzájemnou ukřivděnost vidí rudě. Okolostojící, kteří jim radí, aby se smířili, to jistě myslí dobře. Ale netuší, že mají na nose brýle mámení, zvané čeština. Čeština zde sugeruje zdání samozřejmé jednoduchosti. Smířit se je od slova mír. Co si tedy přát více, než aby mír naplnil a sblížil lidská srdce? Není právě mír, hebrejský šalom, jedním z důležitých biblických důrazů? Mír skutečně probleskuje na konci mnoha biblických obřadů, obrazů a zaslíbení. Vede k němu ale dost dlouhá cesta. Tato cesta vede jinudy než skrze smířlivé vlaho appeasementu. Často nestačí prostě si říci, no tak, od teď dál už na sebe budeme hodní.

Tam, kde Český ekumenický překlad, Jeruzalémská Bible a Bible21 hovoří o smíření, mají Kraličtí a předválečný židovský Sicherův a Hischův překlad Pentateuchu slovo očištění nebo očistu. To naznačuje, že při usmíření nejde jenom o nalezení všestranně přijatelného kompromisu. Je-li potřeba něco očistit, pak to předpokládá, že je tady objektivní nečistota, které je třeba se zbavit. Ale zde je opět čeština krátká na to, aby přesně popsala, jak na to. Je-li řeč o očištění, napadne nás nejprve voda. Vodou očišťujeme špinavé nádobí, šaty nebo ruce. Ne že by o takovém „vodním“ očišťování v Bibli nebyla také řeč (Lv 14,8nn aj.). Ale jádro biblického pojetí smíření nespočívá jen v hygienickém odstranění nečistoty. Bible pro popis toho, jak dosáhnout očištění, používá těžko přeložitelné sloveso k-p-r.

Z tohoto slovesa je utvořen název svátku jom kippur, Den smíření. Židé ho slaví vždy na podzim, 10. dne měsíce tišri. Jeho ustanovení popisuje 3. kniha Mojžíšova v 16. kapitole. Je zřejmé, že v této kapitole máme před sebou spojení více původně nezávislých obřadů a zvyků. V Bibli ale tvoří jeden logický celek. Hlavním liturgem svátku je Áron, Mojžíšův bratr, který v Bibli často slouží jako šifra pro velekněze. Áron se nejprve důkladně omyje. Izraelci vyberou dobytek, který bude obětován: býčka, berana a dva kozly – jednoho pro Hospodina, druhého pro Azazela, prý pouštního démona. Áron pak nejprve obětuje býčka sám za sebe. Poté obětuje kozla, určeného pro Hospodina. Dobytče vždy porazí a jeho krví postříká „příkrov“ truhly svědectví, který je ovšem zahalen oblakem kadidla. Obdobně bude podle postupovat také ve stánku setkávání. Smyslem všech těchto úkonů je to, co označuje již zmíněné sloveso k-p-r, které se mimochodem v kapitole 16 vyskytuje právě 16x. Sloveso k-p-r se navíc skrývá také za slovem „příkrov“ (hebrejsky kaporet, kralicky slitovnice), jenž má být místem, kde se k-p-r odehraje. Co všechno znamená sloveso k-p-r? Na základě příbuzně znějícího arabského slovesa kafara, které znamená přikrýt, měli někteří vykladači za to, že také v hebrejštině je základním významem tohoto slovesa přikrytí něčeho něčím.¹ Tomu by odpovídala zmínka v Gn 6,14, kdy Bůh nařizuje Noemovi „vymazat archu smolou“ – (k-p-r v základním kmenu qal). Sem by mohlo ukazovat i to, že v rámci rituálu Dne smíření má dále Áron „potřít rohy oltáře krví býčka a kozula“ (Lv 16,10b). Podstatou smíření by v tomto pojetí bylo přikrytí nečistoty či hříchu. Proti této myšlence zdůraznili jiní badatelé příbuznost hebrejského k-p-r s akkadským slovesem kuppuru a s jeho západosemitskými kognáty. Do jeho významového spektra spadá „plná psychosomatická a sociální restituce člověka, stiženého nemocí nebo neštěstím nebo rituální očištění domu, země nebo města, které byly ohroženy nebo stiženy neštěstím.“² Této restituce je dosaženo odstraněním zdroje neštěstí, a to buď jeho zničením, nahrazením nebo odstraněním. Právě moment smíření, moment likvidace zdroje zla a nemoci, je názorně vyjádřen při vyvrcholení celého obřadu: „A vloží Áron obě své ruce na hlavu toho živého kozla a vyzná na něj všechny viny synů Izraele, všechny jejich neposlušnosti a hříchy. Dá je na hlavu toho kozla a vyžene ho s pomocí zřízence do pouště. Ten kozel na sobě odnese všechny viny do oddělené země, proto ho vyžene do pouště.“ (Lv 16, 21-22).

Je zajímavé, že právě v těchto dvou verších se sloveso k-p-r neozve ani jednou. Před vyhnáním kozla i po něm toto slovo neustále ťuká na vědomí posluchače. Vlastní dva verše, které popisují vyhnání kozla, toto sloveso neobsahují. Mám za to, že je tomu tak proto, že právě tyto dva verše jsou jakýmsi predikátem, vysvětlením významu slovesa k-p-r. Jako je nesmysl vysvětlení typu „zelená barva je taková, kterou má zelené auto“, ale naopak má smysl vysvětlení „zelená barva je taková, jakou má tráva“, tak je vyhnání živého kozla do pouště názorným příkladem toho, co znamená sloveso k-p-r. Rituál vyhánění kozla jako součást Dne smíření neuvádí s výjimkou Lv 16 žádná jiná zmínka o tomto svátku (Ex 30, 10 a Lv 23, 27-32). Ve Starém zákoně nemáme jedinou zprávu o tom, že by se tento rituál někdy skutečně prováděl. Vyhánění kozla jako skutečně praktikovaný zvyk nikde přímo nezmiňuje ani Nový zákon, ani rabínská tradice, která jinak Dni smíření věnuje celý traktát Mišny, resp. Talmudu, nazvaný Joma. Zkrátka, zdá se, že celý rituál vyhánění kozla je jenom jakousi názornou ukázkou toho, co je podle Bible podstatou smíření.

Podstatou smíření je podle tohoto pojetí amputativní odstranění zla. Toto zlo není jen subjektivním pocitem účastníků nějakého sporu, nýbrž objektivní skutečností, která reálně ovlivňuje vztahy mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a Bohem. Walter Brueggemann toto objektivní pojetí hříchu, které se zřejmě pěstovalo hlavně mezi kněžími, přirovnává modernímu pojetí radioaktivního zamoření.³ Toto zamoření není pouze věcí názoru či víry, ale objektivní skutečností, která musí být odstraněna, nemá-li být vážně ohrožen život celé společnosti. Kozel pro Azazela je jako nákladní vagon, na nějž velekněz naloží „všechny viny synů Izraele, všechny jejich neposlušnosti a hříchy“ – a jejž dá vyvézt „do pouště“, tedy mimo civilizaci. Nebezpečnou látkou kontaminované „skafandry“ toho, kdo při takovém transportu asistoval, musejí být očištěny, neboť v sobě nesou nebezpečí nákazy (viz Lv 16,23 a 26).

Jakým slovem tedy přeložit hebrejské k-p-r a k čemu nás toto sloveso může dnes inspirovat? Vzhledem k objektivnímu pojetí hříchu a zloby, které má k-p-r neutralizovat, myslím tomuto slovu nejlépe odpovídá české sloveso odčinit. Vyjadřuje to, co je třeba z lidské strany učinit, aby mohlo dojít k odpuštění. Ve 3. knize Mojžíšově se při popisu kněžského úkolu opakovaně objevuje sekvence „kněz za ně provede oběť odčinění … a bude jim odpuštěno.“ (Lv 4,20 aj.). Sloveso odčinit vyjadřuje, že půjde o od-činění, pohyb zpět, půjde o likvidaci život ohrožující kontaminace. Na symbolické rovině se kozel pro Azázela Áronovým vyznáním proměnil v hříchy, které na něj Áron za sebe a za celý Izrael naložil. Jako takový musí být tento kozel zlikvidován, „amputován“ ze společenství. Tento způsob zbavení se zlého, jak jej formuluje kněžské myšlení, odpovídá důležitému tónu deuteronomistické, tedy laické, racionalistické až mechanistické teologie, která na tomto místě zdůraznila především niterné pokání neboli obrácení. To bolestné, co člověk při smíření musí podstoupit, není v deuteronomistickém pojetí „amputace“ nějaké dílčí mohutnosti člověka, ale celkové popření vlastní bezchybnosti. O svátku Dne smíření tento kající tón připomíná celodenní půst. Dále ovšem k-p-r vyjadřuje, že půjde o od-činění: je třeba aktivních kroků člověka. Půjde o aktivní postup proti napáchanému zlu a jeho důsledkům. Především katolická pastorační praxe zná kroky pokání, v jejichž rámci na sebe člověk jako své odčinění vezme závazek nějaké nepříjemné, ale prospěšné činnosti. Jejím vykonáním člověk sice možná neodstraní důsledky spáchaného zla, ale vytvořil mu pozitivní protiváhu. Protestanté mohou mít s takto aktivisticky pojatým odčiněním trochu problém. Mohou se ptát, zda toto odčinění, do něhož se ten, kdo zhřešil a nyní usiluje o smíření, nenahrazuje Kristem darovanou milost. Skutečně, právě pojetí k-p-r, jak je představuje Lv 16, umožňuje pochopit význam Ježíšovy smrti. Ve 2. listu do Korintu 5,12 píše apoštol Pavel o Kristu: „toho, kdo nepoznal hřích, učinil hříchem, abychom v něm poznali spravedlnost Boží.“ V logice rituálu Dne smíření je možno říci, že se Ježíš Kristus stal kozlem pro Azazela. Tak jako byl tento kozel predikátem odčinění, tak je takovým predikátem také ukřižovaný Ježíš. Slovy 1Ja 2,2, „On je odčiněním za naše hříchy. Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání.“ Kristova smrt je v křesťanském vyznání odčiněním ve smyslu slovesa k-p-r. To vytváří nový rámec pro nové lidské sebepojetí, pro vztah k druhým lidem i k Bohu. Vzpomínka na Kristovu smrt křesťana stále znovu přenáší do 10. dne měsíce tišri, kdy byly odčiněny jeho hříchy. Kéž by pak nezapomněl vyprat svůj šat v čisté vodě – a žít podle toho.⁴

Doc. Petr Sláma, ThD