Do roku 1579, kdy vyšlo bratrské tištěné vydání Mojžíšových knih, byl staročeský překlad hebrejské bible uvědoměle svázán s tradiční autoritou latinské Vulgáty, jejíž roli nezpochybnili ani radikální husité táborského střihu. Ještě ve dvacátých letech 16. století se v polemice s Martinem Lutherem zastal staročeského biblického překladu, vycházejícího z latiny, biskup Jednoty bratrské Lukáš Pražský. A ani zmínění kraličtí překladatelé se, při vší své znalosti originálního znění, vlivu vulgátního překladu zcela neubránili.

Příkladem řečeného může být bratrský překlad 29. verše 34. kapitoly Exodu, týkající se známého obrazu rohatého Mojžíše. Latinský překlad (Cumque descenderet Moses de monte Sinai tenebat duas tabulas testimonii et ignorabat quod cornuta esset facies sua ex consortio sermonis Dei) ponechali Kraličtí stranou a s ohledem na hebrejský text přeložili biblické místo tak, že: I stalo se když sstupoval Mojžíš s hory Sinai, (a měl dvě dsky svědectví v rukou svých, když sstupoval s hory) nevěděl, že by stkvěla se kůže tváři jeho, když mluvil s ním. Celý oddíl 34. kapitoly pak také nadepsali: Tvář Mojžíšova stkvoucí.

Přesto hned v druhé marginální vysvětlivce tohoto místa bratří připustili výklad „Jiných“, totiž že by Mojžíšova hlava rohatá byla, a zde uvedenou vulgátní tradici pak doplnili exegetickou poznámkou: Ne proto, že by měl rohy, ale že tvář jeho paprsky od sebe pouštěla, podobné rohům. A pro tu podobnost, stkvelou tvář, jmenují Židé rohatou.

Kraličtí tedy znali původní hebrejské znění daného verše a počítali i s jeho textu přiměřeným výkladem. Nemohli se však současně vzdát vyrovnání se se všudypřítomnou vulgátní tradicí, kterou korigují, ale jsou nuceni ji také doslovně uvést, nechtějí-li se octnout mimo dosavadní překladatelskou tradici českých zemí.

Zcela opačný přístup než bratří volil při výkladu téhož verše dávno před Kralickými pražský mistr Jakoubek ze Stříbra (+ 1429), známý jako obnovitel laického kalicha, ale oceňovaný i jako skutečně první husitský teolog a výjimečně plodný vykladač biblických textů, jehož výklady a kázání tvoří také podstatnou část jeho literární pozůstalosti.

V rámci Jakoubkových výkladů epištolních perikop z 20. let 15. století nalezneme také odkaz k naší otázce, a to při biblické perikopě připadající na 12. neděli po svaté Trojici (2K 3,4-9), jejíž text Jakoubek shrnuje slovy: V této epištole oznamuje apoštol svatý Pavel rozdíl mezi Mojžíšem, vydavatelem zákona Starého a Starým zákonem z jedné strany. A mezi Páně Kristem, zákona Nového vydavatelem a zákonem Novým z druhé strany. Perikopa totiž svým vlastním textem nahrála svému vykladači a dobře nám již známý vulgátní verš zde Jakoubka vedl k následující větě: Protož kdež my máme psáno, že tvář jeho zdála se rohatá, tu jiný výklad má, že zdála se tvář blesknutá, že synové izrahelští nemohli hleděti v ní pro slávu tváři jeho, kterážto minula jest.

Na první pohled je patrné, že pozice předního husitského vykladače se zcela liší od uvedeného postoje představitelů Jednoty bratrské. Jakoubek pracuje s vulgátním textem, ale uvádí odkaz k originálnímu hebrejskému znění. Kraličtí překladatelé o sto padesát let později správně překládají hebrejské znění, ale ve svém výkladu se vrací k autoritě Vulgáty. Nabízí se tak pochopitelně otázka, kde mistr Jakoubek ze Stříbra ke své znalosti původního znění tradičního textu přišel a také zda lze jeho případný výklad považovat za ojedinělý?

Bylo již naznačeno, že staročeský biblický překlad byl až do vzniku bratrského překladu zcela orientován autoritou Vulgáty. Nejstarší staročeská bible překládala náš známý latinský verš slovy: A když jdieše Mojžieš s hory Sinai, držieše dvě dcstě svědectvie. A nevědieše, že orohatěla tvář jeho z spolka slova božieho. V sedmdesátých letech 15. století byl tvar orohatěla nahrazen v rukopisech a prvních biblických tiscích výrazem rohatá bieše, později rohatá byla. A ještě roku 1529 Severinova tištěná bible přímo odkazovala k tomu, že bude v překladu 34. kapitoly mluvit o navrácení Mojžíšovu s huory rohatém a v biblickém textu tedy také sám Mojžíš nevěděl, že by rohatá byla tvář jeho. Stejně toto biblické místo charakterizuje a 29. verš překládá roku 1540 také bible Norimberská, stejně jako nejrozšířenější české bible z tiskárny Melantrichovy.

Jakoubkův jiný výklad se tak v žádném případě nemůže týkat staročeských biblických textů, protože od jejich počátků ve 14. století až do roku 1579 nenajdeme u nás jediný, který by nahrál Jakoubkově znalosti původního hebrejského znění. V Jakoubkově kázání nelze proto zaměnit staročeské slovo „výklad“ s jeho možnou alternativou „překlad“. Z přístupného biblického textu Jakoubek svou znalost neměl a nemohl mít, odpovědí pak zůstávají jedině dobové výkladové pomůcky a také texty známých a uznávaných exegetů.

Jakoubek jistě mohl znát starší komentáře Exodu nebo jejich homiletická zpracování, která již znala oslavenou a zářící tvář Mojžíšovu stejně jako jeho rohy. Přesto nemusel chodit daleko, aby spatřil stejnou zář Mojžíšovy tváře jako ti, kteří stejný biblický verš vykládali dříve a dávno před ním. Alternativu překladu našeho verše totiž nalezneme už v nejznámější a v pozdním středověku také již zčeštěné biblické dějepravě Petra Comestora Historia scholastica, kde je 29. verš Exodu uveden v podobně širokém znění: A když Mojžieš sjide s hory se dskami, ukaza sě tvář jeho rohatá z obcovánie božieho mluvenie, a on toho nevěděše, točiš paprslkové divné stvosti jdiechú ot jeho tváři. Ve stejném smyslu pak komentují tento verš i zásadní středověké výklady, zaštítěné především autoritou Glos (Glossa ordinaria et interlineraris) a dalším standardním dílem středověké exegeze, postilou Mikuláše z Lyry.

Splendor / záře zde vždy doplňuje Mojžíšovy rohy a v jistém smyslu středověcí vykladači, jejichž dílo se stalo klasickým, využitím výrazu paprslkové, autoritu vulgátního biblického překladu sami překračovali. Zdánlivý Jakoubkův hebraismus je tak v tomto smyslu pouze projevem sepětí jeho vlastní exegetické práce s orientujícím exegetickým prostředím, v němž teologicky vyrostl a v němž se pohyboval. Jakoubek tedy nejde ad fontes, jeho zdrojem jsou v tomto bodě fakticky doctores moderni.

Stejně jako on tak může k výkladu daného verše přistoupit každý jiný průměrný vykladač Písma, znalý jen těch nejběžnějších výkladových pomůcek. Stejně jako Jakoubek mohl takový kombinovat Mojžíšovy rohy se září jeho tváře; takže teprve až luterská exegeze připraví v evropském měřítku Mojžíše nejprve o latinské rohy a později i o hebrejskou zář.

Drobný příklad exegeze jediného biblického místa v tzv. české reformaci posiluje naše vědomí o tom, že luterská zásada sola Scriptura může do jisté míry platit pouze tam, kde se křesťan setkává s kvalitním a spolehlivým biblickým překladem, v ideálním případě se samotným originálním biblickým textem. V počátcích české reformace, která až na radikální výjimky neodmítla vliv tradičních autorit na výklad Písma, je patrné, že právě „tradice“ přinášela mnohé podněty, bez nichž by vykladač, při spolehnutí na pouhý biblický text, výklad biblického poselství nutně zkresloval. Na díle kralické tiskárny zase vidíme, že ani ten nejkvalitnější biblický překlad nemůže být prost polemiky s tradicí, která je pevně zakořeněna v prostředí, v němž nový biblický překlad vzniká. Otázka vztahu Písma a tradice proto zůstává nejen v prostředí české reformace nadále otevřená.