Asi 40 km severně od Wroclavi, poblíž města Źmigrod, leží osada Bukolowo. V době 2. světové války patřila ovšem k Německu a jmenovala se Kurzbach. V letech 1944–45 tam byl zřízen pracovní tábor pro ženy jako jedna z devadesáti šesti poboček koncentračního tábora Gross Rosen. (Ten se nacházel poblíž dnešního městečka Rogoźnica – asi 50 km severně od Broumova.) V pracovním táboru Kurzbach bylo vězněno přes tisíc žen židovského původu z Maďarska, Protektorátu Čechy a Morava a Polska.
Ženy, vyhladovělé a zesláblé, byly nuceny pracovat na stavbě pozemních opevnění podél předválečné německo-polské hranice, tahat klády a kopat příkopy. Jednalo se o poslední zběsilé řádění velitelů wehrmachtu a lágrů, které se ostatně ukázalo být zbytečné, neboť sovětské tanky nakonec projely bez odporu po silnici, kde žádné překážky nebyly a fronta tudy prošla s velikým předstihem oproti jižnějším částem Slezska. Zbytky budovaných opevnění – náspy, palebná postavení, protitankové příkopy – jsou v okolních lesích dodnes patrné. Jsou tam též hromadné hroby žen, které v táboře zemřely z vyčerpání a nemoci.
Mezi tisícovkou vězeňkyň byly i sedmnáctiletá Hana a její matka Renata Knappová z Prahy. Jejich cesta do Kurzbachu vedla přes Terezín a Osvětim, kde zahynuli Hanin otec a mladší bratr. Hana a její matka šoa přežily.
Po válce se Hana Knappová provdala za architekta Aleše Bořkovce a konvertovala ke katolictví. Měla pět dětí, a kromě jejich výchovy a péče o rodinu se věnovala i literární tvorbě. Po prvotině Světýlka (1971) vydala řadu knih pro děti a mládež: My tři cvoci (1973), Vzteklouni (1975), Cizí holka (1977), Cesta kolem světa za osmdesát let (1982), Stan, do kterého prší (1986), Jdi pryč (1994), Zakázané holky (1995). Většina z nich byla též přeložena do cizích jazyků. Nejzávažnějším dílem je její poslední kniha, autobiograficky laděný román Soukromý rozhovor (2004).
Jako nemálo těch, kdo šoa přežili, Hana Bořkovcová před svými dětmi, dokud byly malé, o svých lágrových zážitcích mnoho nemluvila. Teprve na otázky svých vnoučat se začala postupně k těmto vzpomínkám vracet a zpracovávat je i do svých knih (Zakázané holky a Soukromý rozhovor). Proto se její rodina až po desítkách let začala více zajímat o konkrétní reálie oné bolestné zkušenosti.
Najít místo, kde se nacházel lágr s onou tisícovkou židovských žen, nebylo snadné. Pátrání v Polsku prováděl především zeť paní Bořkovcové Václav Peřich. Za pomoci pracovníků Muzea Gross Rosen se mu podařilo v roce 2007 místo identifikovat a dohledat i řadu informací o objektech bývalého lágru. Obyvatelé Bukolowa ovšem měli o někdejším lágru jen nepatrné povědomí (většina obyvatelstva toho kraje byla po válce vyměněna jako v našich Sudetech). Rodina Hany Bořkovcové se proto rozhodla připomenout památku vězněných židovských žen: nechala zhotovit žulovou pamětní desku a vyjednala její umístění na upravenou zeď bývalého ovčína, kde větší část žen v době pracovního tábora nocovala. Dnešní majitel někdejšího zemanského statku pan Jakub Kropienicki tento záměr ochotně podpořil. Spolupracovaly i místní úřady a firmy.
Pamětní deska v Bukolowu byla slavnostně odhalena 8. října 2010. Aktu se zúčastnil přednosta městského úřadu ve Żmigródu a jeho spolupracovníci, zástupci Muzea Gross Rosen, členové poznaňské židovské obce, majitel statku i skupiny dětí a mládeže místních škol, které nastoupily ve slavnostních uniformách s šerpami a vlajkami. Z České republiky přijelo dvacet členů rodin potomků Hany Bořkovcové a jejich přátel. Při odhalování desky promluvil starosta, dále poznaňský chazan zazpíval „El male rachamim“, modlitbu za oběti šoa, další zástupce poznaňské židovské obce mluvil o obětech v jeho židovské rodině. Zástupkyně Muzea Gross Rosen pak návštěvníkům sdělila řadu věcných údajů o tomto koncentračním táboře a jeho pobočkách se zvláštním zřetelem k pracovnímu táboru Kurzbach.
Paní Hana Bořkovcová se odhalení desky nedožila, zemřela 25. února 2009. Nakladatelství PLUS skupiny Albatros Media nyní připravuje k vydání výbor z jejích deníků z let 1940–46.
Na základě článku Jakuba Bořkovce v časopisu Maskil (roč. 10, č. 3, s. 8–9) a zprávy v revue ČKA Universum (roč. XXI, č. 1/2011, s. 6) zpracoval Vladimír Roskovec.
