Rozhovor se židovským filosofem Shumi Berkowitzem
Toto číslo Revue Společnosti křesťanů a Židů je věnováno pohledu na křesťanství ze židovské strany. Můžete říct našim čtenářům, co si myslíte o židovsko-křesťanských vztazích?
Řekl bych, že vztahy mezi Židy a křesťany jsou dnes v jiné situaci, než v jaké byly v minulosti. Myslím si, že už nepotřebujeme navzájem jeden druhému vysvětlovat, čemu věří Židé a čemu věří křesťané. Nepotřebujeme vést dialog na úrovni seznamovaní se s vnitřním obsahem obou tradic. Domnívám se, že v současné době je nezbytné, abychom my Židé a křesťané, a spolu s námi také muslimové, mluvili o tom, jak mluvíme, tedy, abychom věnovali intenzivní pozornost tomu, jak přemýšlíme a mluvíme o své víře a o víře těch druhých.
Co máte přesně na mysli? Jakým způsobem máme „mluvit o tom, jak mluvíme“?
Musíme změnit způsob, jak mluvíme o těch druhých. Domnívám se, že náboženství je jednou z nejdůležitějších příčin konfliktů a napětí mezi jednotlivými skupinami lidí v současném světě. Je to právě náboženství, co může na jedné straně vést lidi k mírumilovným postojům, na druhé straně je může povzbuzovat k bojovnému a nesnášenlivému jednání. V židovské historii je mnoho příkladů náboženské motivace nepřátelství vůči Židům. Židům bylo v dějinách leckdy lépe ve společnostech, které byly nábožensky vlažné, než ve společnosti bigotní a nábožensky horlivé. Naneštěstí se Židům často žilo hůř v zemích, které vykazovaly vysokou míru zbožnosti, než v zemích, které byly liberální a nábožensky nepříliš zanícené. Nábožensky založení lidé často mluví velmi negativně o jinověrcích, a to se musí změnit. Od negativních stereotypů ohledně jinověrců nebývá daleko ke konfliktu a násilí.
Co si tedy myslíte, že je třeba dělat pro změnu ve smýšlení nábožensky založených lidí?
Domnívám se, že není třeba, abychom pořádali konference pro společenskou elitu, kde je mnoho novinářů a médií. Myslím si, že by bylo vhodnější pořádat neformální setkání pro mladé lidi, pro studenty, setkání, kde bude společné jídlo, společná hudba, a kde zazní znovu a znovu, že nábožensky založení lidé chtějí změnu, že chtějí o jinak věřících lidech smýšlet mírumilovně.
Domnívám se, že například málo využíváme možností, které nabízí hudba a společný zpěv. Když lidé spolu mluví, můžou se hádat, můžou na sebe začít křičet, zatímco když spolu zpívají, rozhostí se harmonie, soulad a dobré pocity. Myslím si, že je možné využít hudební tradice jednotlivých náboženských komunit a pokusit se využít tuto součást každé náboženské kultury k budování přátelských vztahů mezi stoupenci jednotlivých náboženství. Řekl bych, že už bylo dost konferencí, na kterých se nejvyšší představitelé jednotlivých náboženství vzájemně představují, vzájemně si vysvětlují svoje věroučné a mravoučné zásady. Myslím, že potřebujeme hnutí zdola, hnutí, pro které budou získáni studenti, mladí lidé, kteří jsou budoucností této země.
Co se tedy konkrétně podle vás musí změnit? Jak mají rabíni, faráři a jednotliví věřící mluvit a myslet jinak?
Domnívám se, že zásadní změna, která je nezbytná, se týká způsobu, jakým náboženští představitelé přemýšlejí a mluví o své víře. Myslím, že je třeba, aby vždycky, když hovoří o dobrých a kladných hodnotách své tradice, pamatovali na to, že tyto věci platí pro domácí víry, tedy pro ně a jejich souvěrce. To znamená, mluví-li křesťanský duchovní, aby zdůrazňoval, že všechna zaslíbení a všechna přesvědčení, která jsou součástí křesťanské víry, se vztahují na křesťany. Když mluví rabín, aby všechny zásady a pravidla a principy židovské víry vztahoval na Židy. Myslím si totiž, že jeden z největších problémů a zdrojů konfliktů mezi náboženstvími je tendence absolutizovat, univerzalizovat a zobecňovat věroučná přesvědčení do abstraktních všezahrnujících tvrzení, která se potom vztahují i na jinověrce, tedy na ty, kteří danou víru nesdílejí. S tím je podle mého přesvědčení třeba přestat.
Chcete tím říct, že náboženští představitelé by měli vzdát nároku tvrdit cokoli o stoupencích jiných tradic? Nevedlo by to potom k úplnému relativismu?
Jsem pevně přesvědčen o tom, že by nám mělo stačit vyznávat kladné a dobré hodnoty a zásady, které jsme přijali v naší tradici, které se nám osvědčily a které v našem životě fungují. To by mělo být těžiště naší víry, to by měl být střed našeho duchovního života. Často se ale stává, že lidé zaměřují pozornost spíše na to, co chybí těm druhým, co ti druzí dělají špatně, do jakého věčného zatracení proto půjdou, co je s těmi druhými v nepořádku, co musí udělat, aby se připojili k nám, k těm jediným pravým. A to je úplně špatně. Je třeba, abychom se věrně drželi toho dobrého, co jsme ve své tradici přijali, a to by nám mělo stačit. Místo toho se velmi často porovnáváme s druhými. Místo aby nám stačilo, že to co máme, je dobré, potřebujeme, aby to bylo lepší, lepší, než co mají ostatní, a také aby to, co mají druzí, bylo horší. Mělo by nám stačit, že to, co máme, je dobré pro nás, a měli bychom těm druhým přát, aby to, co mají oni, bylo dobré pro ně. A měli bychom jim věřit, když nám říkají, že to pro ně dobré je.
Znamená to tedy, že podle vás je v mezináboženských vztazích nejdůležitější tolerance?
Ne, tolerance nikoli. Tolerance jako blahosklonné snášení omylu toho druhého je nedostačující. Takto se chovají rodiče ke svým dětem. Dívají se na ně přezíravě a z pozice někoho, kdo ví víc a kdo ví lépe. Tento postoj nemá podle mě v mezináboženských vztazích vůbec žádné místo. Nejde o to, abychom shovívavě snášeli, že se ti druzí mýlí. Tak jako věříme, že naše pravda je dobrá pro nás, je třeba, abychom věřili, že pravda těch druhých je dobrá pro ně. Abychom jim důvěřovali, že jsou to upřímní a čestní lidé, kteří přijali za své dobré hodnoty. My je stejně nemůžeme soudit, nemůžeme je hodnotit, neznáme jejich životní příběh, neznáme faktory a vlivy, které je formovaly, nemůžeme říct, že ta naše cesta by pro ně byla lepší. Nemůžeme na rozdíl od nich vědět, co je pro ně nejlepší.
Nemyslím si například, že je dobrý nápad, když se katoličtí křesťané modlí za to, aby Bůh otevřel oči Židům, aby prohlédli. Já se jako Žid také nemodlím za římskokatolické křesťany, aby jim Bůh otevřel oči a aby prohlédli a aby pochopili, že pravdu mám já a aby potom konvertovali k judaismu. To je pohled rodičů na chybující děti a ten nepovažuji v mezináboženských vztazích za správný.
Nicméně jak křesťanští, tak židovští duchovní zpravidla svá věroučná přesvědčení zobecňují. V dějinách se nábožensky věřící lidé většinou domnívali, že to, čemu věří, platí nejenom pro ně, ale pro všechny lidi. Proč si myslíte, že to tak je?
Já si myslím, že člověk potřebuje ostatní přesvědčovat o své pravdě tehdy, kdy si o ní sám není jistý. To znamená, že v momentě, když já sám začnu pochybovat o pravdě, kterou jsem přijal, budu chtít sám sebe přesvědčit tím, že jí úspěšně prodám i ostatním. Dalším poměrně obvyklým motivem prosazování vlastní pravdy je snaha ovládat ty druhé a získat jejich úctu a uznání. Není nic účinnějšího, než když lidi přesvědčím o tom, že když nepřijmou to, co hlásám, půjdou do pekla. V momentě, kdy mi uvěří a ze strachu přitakají tomu, co jim nabízím, dostávám je pod svoji kontrolu a mohu je ovládat.
Pokud opravdu věříme tomu, co jsme přijali, nepotřebujeme, aby tomu věřili ostatní. Nepotřebujeme přesvědčovat druhé o kvalitě toho, co nám bylo svěřeno. Jestliže mám rád kávu, nepotřebuji ke štěstí, abyste také vy měl rád kávu, a nepotřebuji vás tak dlouho přesvědčovat o kvalitě kávy, až přisvědčíte, že káva je výborná. Káva je prostě dobrá a tečka. Máte-li raději mléko nebo čaj, já se tím necítím nijak ohrožen.
Domníváte se tedy, že člověk může důsledně žít v souladu se svým přesvědčením, aniž by o jeho pravdivosti přesvědčoval druhé?
Ano, domnívám se, že je to tak. Myslím si totiž, že všechno v tomto světě je dobré. To znamená, že každý má svou cestu, kterou se upřímně snaží kráčet, a ta cesta je dobrá. Tento svět, protože pochází z dobrých rukou, pro nás lidi neskrývá žádné zákeřné pasti a zlomyslné nástrahy. Vše, co svět nabízí, je dobré. Je jenom potřeba vědět, jak najít správnou míru. To je také klíčová myšlenka židovské tradice ve vztahu k Božím přikázáním. Boží přikázání nám byla darována především proto, abychom našli správnou míru, abychom dokázali najít rovnováhu v užívání dobrých věcí, které jsou kolem nás.
Myslíte si, že my věřící Židé a křesťané ve střední Evropě můžeme pro mír udělat něco konkrétního a hmatatelného?
Ano. Domnívám se, že Praha je mimořádně vhodné místo pro setkávání věřících z jednotlivých náboženských tradic. Myslím, že bychom měli velmi vážně přemýšlet o hudebních a kulturních akcích pro mladé lidi, a také o společném slavení náboženských svátků. Mám na mysli akce, které nebudou nákladné, jejichž hosté nebudou bydlet v drahých hotelech, prostě setkání lidí, která budou obyčejná a neformální, kam bude každý moci přijít v džínech a v tričku a ne v obleku s kravatou. Myslím, že v Praze by se mohlo povést uskutečnit něco nového, co potom může inspirovat věřící i v jiných městech.
Máte na mysli něco žánrově podobného konferencím Fóra 2000 nebo spíš něco úplně jiného?
Jsem rád, že konference Fóra 2000 existují, ale domnívám se, že jsou přece jenom spíše pro vlivné a důležité osobnosti světové kultury a politiky. Raději bych viděl něco obyčejného, něco, co přitáhne mladé lidi. Něco jako Woodstock. Myslím si, že takový mírový festival mladých věřících lidí ve stylu Woodstocku by mohl být pro spoustu lidí velkou inspirací. Myslím, že je mnoho mladých věřících lidí – mezi Židy, křesťany, muslimy a dalšími, kteří chtějí něco jiného, něco nového. Kteří chtějí každému dopřát jeho pochopení pravdy, kteří nechtějí nikoho posílat do pekla ani všechny ostatní přetáhnout na svoji stranu. A právě v nich je podle mě naděje pro budoucnost.