Mnozí vedoucí představitelé křesťanství se dnes už nesnaží nahradit judaismus. Uznávají trvající úlohu židovského lidu v Božím plánu dějin a prostřednictvím jejich vlastního porozumění křesťanské smlouvě chápou sami sebe jako vštípené do živé abrahamovské smlouvy.

Mnozí vedoucí představitelé křesťanství se dnes už nesnaží nahradit judaismus. Uznávají trvající úlohu židovského lidu v Božím plánu dějin a prostřednictvím jejich vlastního porozumění křesťanské smlouvě chápou sami sebe jako vštípené do živé abrahamovské smlouvy.
Křesťané nevidí sami sebe pouze jako příslušníky noachitské smlouvy, ale jako duchovní partnery v židovské smlouvě. Zároveň věří, že Bůh nelituje svých smluvních darů a že židovský lid se nadále těší jedinečnému smluvnímu vztahu s Bohem v souladu s jeho historickými dvoutisíciletými tradicemi.
Židovské a křesťanské teologie už nezápasí na život a na smrt a Židé by se tudíž neměli bát sympatizujícího porozumění křesťanství, které věrně odpovídá Tóře, židovskému myšlení a hodnotám.

 Vzhledem k dnešní bezprecedentní křesťanské podpoře židovského lidu by se Židé měli snažit spolupracovat s křesťany na cestě k týmž duchovním cílům svatých dějin – k univerzální moralitě, míru a vykoupení pod Boží vládou – ale v rámci odlišných a oddělených systémů přikázání pro každou komunitu víry a odlišných teologických přesvědčení.
Téměř všichni středověcí a moderní židovští komentátoři považovali za Abrahamovu nejdůležitější misi vyučování světa o Bohu a přinášení svědectví Jeho morálnímu zákonu. Maimonides trval ve svých halachických a filosofických spisech na tom, že šíření poznání jediného Boha nebes a země v celém světě bylo hlavním Abrahamovým posláním. Významné je, že jeho porozumění Abrahamově náboženské misi je přesně rolí a historickým vlivem křesťanství, jak byly chápány velikými rabíny, jako byli Moses Rivkes, Yaakov Emden a Samson Rafael Hirsch.
Rabín Moses Rivkes (17. století, Litva)
Pohané, v jejichž stínu Židé žijí a mezi kterými jsou Židé rozptýleni, nejsou modláři. Věří v creatio ex nihilo a v Exodus z Egypta a v hlavní principy víry. Jejich zaměření je ke Stvořiteli nebe i země a jsme povinni modlit se za jejich blaho (Poznámka k Šulchan aruch, Chošen Mišpat, oddíl 425:5).
Rabín Jacob Emden (18. století, Německo)
Nazaretský přinesl světu dvojí dobrodiní. Křesťan vyhladil avoda zara, odstranil modly (mezi národy) a zavázal je sedmi Noachovými micvot … shromáždění kvůli nebesům – (lid), kterému je určeno obstát, jehož záměr je ve jménu nebe a jehož odměna nebude upřena (Seder Olam Rabba 35-37, Sefer ha Šimeš 15–17).
Rabín Samson Rafael Hirsch (19. století, Německo)
Ačkoli znevažováno pro svůj údajný partikularismus, židovské náboženství ve skutečnosti učí, že spravedliví z všech národů míří k nejvyššímu cíli. Konkrétně, rabíni vynakládali úsilí, aby zdůraznili, že ačkoli v jiných ohledech se křesťanské názory a způsoby života odlišují od judaismu, národy, mezi kterými Židé v současnosti žijí (i.e. křesťané) přijali židovskou bibli Staré smlouvy jako knihu Božího zjevení. Vyznávají Boha nebe a země, jak je zvěstován v Bibli, uznávají svrchovanost Boží prozřetelnosti jak v tomto životě, tak v tom příštím. Jejich přijetí praktických povinností závazných pro všechny lidi z Boží vůle odlišuje tyto národy od pohanů a modlářských národů talmudické éry (Princip vzdělání Talmudický judaismus a společnost, 225-227).
Izrael dal vzniknout výhonku (křesťanství), který se od něj musel odcizit výrazným způsobem, aby přinesl světu – propadlému modloslužbě, násilí, nemravnosti a degradaci člověka – alespoň zprávu o Jednom Jediném, o bratrství všech lidí, a o nadřazenosti člověka zvířatům (Devatenáct dopisů o judaismu, Jeruzalém, 1995).
Když spojíme toto rabínské uznání křesťanství se současnými křesťanskými teologiemi judaismu, které odmítají teologii náhrady, nacházíme nové možnosti promyslet židovský vztah ke křesťanství a rozvíjet novou židovsko-křesťanskou spolupráci na základě sdílených hodnot. Pokud ano, Židé mohou vidět křesťany jako partnery v šíření monoteismu, míru a morality v celém světě.
Toto nové porozumění musí zahrnovat vzájemný respekt teologických nauk a eschatologických přesvědčení obou stran. Někteří křesťané dále trvají na tom, že křesťanství je nejdokonalejší zjevení Boha a že všichni se přidají k církvi, až pravda bude zjevena na konci času. Židé také mohou dále věřit, jako věřil Maimonides, že „všichni se vrátí k pravému náboženství“ (Mišne Tóra, Zákony králů 12:1) a jak rabín Joseph B. Soloveitchik prohlásil: „Vzhledem k poslední pravdivosti našich přesvědčení se usilovně modlíme a pokojně očekáváme naplnění naší eschatologické vize, kdy naše víra bude povznesena z partikularity k univerzalitě a přesvědčí naše bližní z jiné komunity víry (Confrontation, Tradition. A Journal of Orthodox Thought 1964, 6:2)
Nový vztah žádá od křesťanů respekt vůči právu všeho židovského lidu, aby existovali jako Židé v dokonalém sebeurčení – svobodni ode všech pokusů obrátit je ke křesťanství. Zároveň musí judaismus respektovat křesťanskou věrnost jejich zjevení, vážit si jejich role v Božích dějinách a uznávat, že křesťané vstoupili do vztahu s Bohem Izraele. V naší předeschatologické době má Bůh více než dostatek požehnání pro všechny Jeho děti.
Prorok Micheáš nabízí úžasný popis mesiášského vyvrcholení lidských dějin. Mi 4,2–5: „A mnohé pronárody půjdou a budou se pobízet: Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách. Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. On bude soudit mnohé národy, ztrestá mocné pronárody, i ty nejvzdálenější. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. Každý bude bydlit pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí. Tak promluvila ústa Hospodina zástupů. Každý jiný lid si chodí ve jménu svých bohů, ale my budeme chodit ve jménu Hospodina, našeho Boha navěky a navždy“.
Židé a křesťané musí společně dosvědčovat Boží přítomnost a Jeho morální zákony. Pokud se Židé a křesťané mohou stát partnery po dvou tisíciletích teologické delegitimizace a fyzického konfliktu, pak je mír možný mezi kterýmikoli dvěma skupinami lidí kdekoli. Tento mír by byl nejsilnějším svědectvím o Boží přítomnosti v lidských dějinách a o naší smluvní odpovědnosti nést Boží požehnání světu. Je to samotná podstata toho, z čeho sestává mesiášský sen.

rabín Dr. Šlomo Riskin, zakladatel a kancléř CJCUC
rabín Dr. Eugene Korn, ředitel CJCUC v Severní Americe
David Nekrutman, výkonný ředitel CJCUC
(citováno podle oficiálních internetových stránek CJCUC, překlad z angličtiny P. Hošek)