Stránka popsaná hebrejským písmem připomíná zeď porostlou vínem, rozsypaný čaj, řady poskakujících plamínků nebo zas chaloupek a bran. Když jsem se jako dítě učila číst hebrejská písmena, netušila jsem, že podobné obrazy zaměstnávaly i mysli našich moudrých, učenců talmudu. Tóra byla podle nich napsána „černým ohněm na oheň bílý“. I oni viděli, jak písmena hoří, plápolají, jak se třepotají v poryvech větru, který si vane, kam chce.

Tradiční kaligrafická forma stam (akronym: Sifrei Tora, Tefilin, Mezuza), jímž školení písaři – sofrim – přepisují text Tóry, je zmiňována již v Mišně. Některá z písmen nesou výběžky, tagim. Jednotlivě připomínají dosud uzavřená poupata, tři tvoří korunku – keter Tora, korunu Tóry. „Když Mojžíš vystoupil na nebesa, spatřil Svatého, budiž požehnán, jak splétá korunky k písmenům.“1 Prvním kaligrafem je tedy Nejvyšší ... Tagim raší z písmen a derou se do výšky, písmena přerůstají sebe sama a – alespoň podle některých názorů – sdělují více než pouhé znaky: Označují písmena, jejichž kombinace utvářejí svatá jména, skrze něž byla stvořena nebe a země.
Tato tradiční, kodifikovaná kaligrafická forma se řídí více než 150ti pravidly řádného psaní. I v rámci této silně omezené formy se vyvinulo několik způsobů: Veliš (užívaný Sefardy), Beit Josef (užívaný Aškenázy) a Ari Zal (užívaný chasidy) a od něj odvozený Alter Rebbe Ksav (Chabad). Na první pohled stejná písmena prozradí znalému oku, ke které tradici se sofer hlásil.
Každý kaligraf, ať maluje jakékoli písmo, stojí před dvěma možnostmi: Buď bude přesnými, kontrolovanými tahy dávat písmenům promyšlený tvar, nebo svoji ruku uvolní a nechá nápisu vzniknout rychle, několika tahy. Oba přístupy mají své přednosti i nevýhody. Hebrejská kaligrafie většinou sleduje první z nich.
Texty, které nemusejí být psány formou stam, umožňují písaři pohrát si s podobou písmene, poněkud pozměnit jeho tvar, zapojit barvu a ornament. V prostředí, které kreslení a malování příliš nepřálo, otevírala písmena prostor umělecké tvorbě. Pod vlivem nežidovských rukopisů vznikaly bohatě zdobené rukopisy hebrejské. Vyobrazení lidských postav se v nich vyskytovalo daleko vzácněji než v křesťanských rukopisech, ale písmo bylo možno kombinovat s motivy rostlin, náboženských symbolů, případně zvířat.
Vrcholem kaligrafie je dosáhnout vyjádření dalšího smyslu písmene než je pouhý znak, překročit „jen“ ozdobnou funkci a naznačit pozornému čtenáři další rozměr napsaného. To se podařilo v některých kabalistických rukopisech a na amuletech. Písmena paprskovitě vycházejí z prvotního Bodu (nekuda), biblické verše utvářejí Davidovu hvězdu, počáteční písmena sefir obklopují jedno druhé jako slupky cibule… Nad takovou kaligrafií lze dlouho rozjímat, nořit do textu jako do obrazu nebo dokonce mapy…
Velký prostor krásnému písmu poskytují také šiviti, desky či listy papíru s výrazně napsaným tetragramem a dalšími Božími jmény. Jejich účelem je lepší zaměření (kavana) modlitby k Bohu, meditace nad (či spíše pod?) Božím jménem. Častou součástí jsou verše Ž 16,8-11 zapsané do podoby sedmiramenného svícnu. Tato technika vytváření obrazů pomocí písmen, mikrografie, umožňuje zobrazovat i složitější tvary, například lva.2
Zvláštní formou kaligrafie jsou vystřihovánky z papíru, někdy podmalované, které dávají krásnému písmu nový rozměr: Písmena se mohou vznášet na tenkých úponcích, nebo naopak zařezávat do pozadí. Tvorba vystřihovaných šiviti, omerových kalendářů, mizrachů a dalších předmětů se stala uměleckou technikou, specifickou pro aškenázské prostředí střední a východní Evropy.
Později, na konci 19. století, se začala hebrejská písmena objevovat i na plakátech a reklamách psaných jidiš či v rodící se moderní hebrejštině. Měla-li jidiš a hebrejská kultura obstát ve styku se svým okolím, muselo být i její písmo schopno unést nové formy a použití. Lze najít hebrejské nápisy ovlivněné secesí i kubismem.
Propagační a reklamní tvorba 20. století měla na hebrejské písmomalíře požadavek, aby písmo bylo co nejvýraznější a nejmodernější – aby hebrejské nápisy co nejméně připomínaly texty v modlitebních knihách. Za zvláštní dílo moderní (sekulární a komerční) hebrejské kaligrafie považuji nápis na lahvích Coca-coly…
Současná hebrejská kaligrafie využívá počítačovou grafiku, jejíž pomocí dosahuje téměř dokonalých tvarů. Na monitoru se písmena mohou navíc pohybovat, přelévat jedno v druhé, působit trojrozměrně, šlehat plameny atd. Dnešní šiviti jsou snad bez výjimky řezaná laserem, což umožňuje nebývalou jemnost, přesnost a složitost. (A pokud někdo postrádá drobné nepřesnosti ruční tvorby – i to lze dobrým programem zařídit.). Vyrábějí se – hlavně v Izraeli – na prodej, jako suvenýry či „Judaic Art“ k různým životním příležitostem. Už jen málo lidí si je vytváří doma, nedokonale a jen tak pro radost.
V Izraeli také existuje hebrejské graffitti, s vlastními zákonitostmi skrytých významů, i estetickými normami. Nejen chasidé, sprejující na zdi nápisy „Na, Nach, Nachma…“, si při něm hrají s písmeny a jejich tvary. Graffitti je umění ulice, v nichž se setkává vše – nápisy politicky angažované, zamilované, sprosťárny i jména Boží. Jejich písmena bývají ostrá, mají v sobě pohyb a rychlost.
Přestože se to z pražského pohledu nezdá, hebrejská kaligrafie zažívá v současnosti mnohastranný rozvoj: Stále může čerpat z živé tradice soferů. Získat základní soferské dovednosti je lehčí než kdy jindy, neboť sofeři mají své internetové stránky a někteří poskytují i on-line kurzy. Zároveň už má za sebou více než 100 let plakátového a reklamního experimentování v sekulárním prostoru. Kromě toho, současní výtvarníci se nezdráhají „dívat přes plot“ do jiných kultur. Izzy Pludwinski, autor letos publikované knihy Mastering Hebrew Calligraphy, se inspiruje v kaligrafii zenové. Místo pera píše štětcem, uvolněnou rukou a neváhá zjednodušovat tvary. Neznalý by v jeho dílech hebrejská písmena věru nehledal.
Krásy hebrejských písmen využívají i výtvarníci, kteří z písmen malují skutečné obrazy. Výsledky bývají inspirující, někdy i provokující: Šin, počáteční písmeno slov Šadaj (Všemohoucí) i Šechina (Boží přítomnost) se může změnit v hořící keř, královskou korunu, ale i ženský klín. Alef, první číslo hebrejské abecedy a počáteční písmeno slov Elohim, echad (jeden) a Ejn sof (nekonečno, též Nekonečný jako Boží jméno) se propojuje s ležatou osmičkou či kresbou Möbiova listu. I samotný Tetragram se může změnit v postavu, která v sobě skrývá další, a ta další a další, až do nekonečna…