Záležela-li tedy Ježíšova strategie nebeského království v radikálním uplatňování přikázání lásky, pak bylo nutné vidět jeho taktiku spásy v „hojnější spravedlnosti“, vykazující se metodami, při nichž mělo být ze světa především odstraněno vzájemné lidské nepřátelství. Tento mesiánský program opravdového polidštění dvounožců – ve smyslu důstojných nositelů Božího obrazu – je vzápětí vysvětlován šesti takzvanými „antitezemi“ (Mt 5,21–48).


Co Ježíše podnítilo k této zaslíbeníplné alternativě vůči lidskému sebezničení, je možná raná rabínská debata o doslovném znění přikázání lásky k bližnímu, kterou lze shrnout následujícími slovy: „Miluj bližního jako sebe!“ (Lv 19,18). Avšak může se lásce vůbec poručit? Nikoliv! Čtěme však přesně! Zde přece není užit imperativ, ale forma budoucího času: „Budeš svého bližního milovat jako sebe.“
Kdy k tomuto dojde? Jakmile nám Bůh svou Tóru „dá do nitra a napíše ji do srdce“ (Jr 31,33), jakmile nám „odstraní z těla srdce kamenné a dá srdce z masa“ (Ex 36,26), pak nebude zapotřebí přikázání a rozkazů, aby se láska k bližnímu stala stejnou samozřejmostí jako překypující láska Boží. K lásce nebude třeba vnějšího tlaku, nýbrž vnitřní touhy obětovat se bratru, jehož nám daroval Bůh a jehož my potřebujeme, aby naše sebepoznání bylo zralé a svéprávné.

Toto „přepsání“ všech příkazů lásky od ochrany manželky, přes smíření s bratrem, nekonečné odpuštění až po lásku k nepřátelům – ze sinajských kamenných tabulí do lidských srdcí je podstatou ježíšovského horského učení.
3. BLAHOSLAVENSTVÍ
Mezi úvodem a „antitezemi“ horského učení nacházíme řadu výroků, které jsou vzhledem k refrénovitě se opakujícímu úvodnímu slovu „blahoslavení“ nazývány blahoslavenstvími. Nejsou učební látkou ani Ježíšovou přednáškou, nýbrž konkrétními odpověďmi na nouzi lidu, odpovědí povstávající ze skálopevné víry v zaslíbení daná Izraeli.

Rabi z Nazaretu zjevně pochopil Izajášovu výzvu jako osobní příkaz, jenž je třeba plnit zde a nyní a stále: „Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte plachým srdcím: Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází!“ (Iz 35,3–4).
Nebeské království
chudým
Odvaha, kterou zde Ježíš dodává, je nezbytným předpokladem následujícího akčního programu, neboť bez účinného dodání moci bezmocným, naděje zoufalým a světla těm, kteří žijí na stinné straně života, se nedá očekávat činorodá spolupráce na spáse tohoto světa.

Hladovějícím nemajetným a spodině židovské společnosti, těm, kteří jsou každodenně nemocní marností všeho lidského snažení, je tu dodávána naděje, že vzdor všemu zdání se všechny strasti a nářky projeví jako smysluplné, že Boží spasitelný plán s člověkem zdaleka není u konce, že On, Pán světa, přebývá u ponížených a zdeptaných a že je Bohem prostých lidí (Iz 57,15).

Království Boží je blízko! Pomozte mu přece prorazit, zní tu v plné důvěře, a to tím, že Bohu a jeho světu zachováte věrnost! Blahoslavenství tedy nejsou ani „gratulačním textem“, ani odkazem na nějakou vzdálenou věčnost, nýbrž radostným poselstvím, že se od Boha Otce, který od nás vyžaduje změnu myšlení, dá již zde na zemi očekávat přehodnocení všech pozemských hodnot.

Nářky se změní ve smích, hlad v sytost, zármutek v potěšení a nenávist ve spásu. Jedním slovem: Království nebeské je blízko, když vy budete chtít.
Vždyť co znamená tento stenogram naděje rabínského učení o Bohu? V řeckém textu Matouše je zachována doslova reprodukce Ježíšova mateřského jazyka: „království nebes“. Hebrejský výraz „nebesa“ je podstatné jméno pomnožné, v jednotném čísle se nevyskytuje. Míněn je jeden z četných opisů Boha, jako třeba: Zvelebený, Panovník, jeho Jméno, náš Otec v nebesích, Milosrdný – jednoznačná synonyma Boha, kterých užíval Ježíš jako všichni zbožní Židé, aby se vyhnul vyslovení svatého.

„Království nebeské“ tedy není v nebi, nýbrž ohlašuje dokonalé, zjevné panství Boží na zemi a pro tuto zemi, jejíž vlastnictví je v třetím blahoslavenství přiřčeno tichým, nebo lépe řečeno bezmocným. „Stará kající píseň, epopej o nebi“, kterou Heinrich Heine vkládá v „Zimní pohádce“ do úst harfenistce, není vůbec novou písní, ale náleží smyslem k rabínskému učení, staršímu dvou tisíciletí: „Znám nápěv, znám text, / znám také pány autory. / Vím, tajně pili víno, / a veřejně kázali o vodě. / Novou píseň, / vám přátelé chci vyzpívat. / Zřídíme již zde na zemi / nebeské království.“

Poslední dva řádky by sotva měly vyvolat Ježíšův protest, i když by možná slovo „zřídíme“ nahradil slovem „připravíme“.

Nejde však také o království v běžném slova smyslu, který implikuje časovou a místní ohraničenost. Jde o zjevení Božího kralování nad vším stvořením – panování, které skrytě trvá již od vzniku světa, avšak postupně a tajuplně, nikoli násilně a prudce, opanovává srdce lidí. Má vysvobodit od nesvornosti, osamocenosti a nesvobody, aby země mohla být obydlena důvěrou, svorností a pokojem. Pro Ježíšovy současníky musel však být pojem nebeské království prodchnut také politickými komponenty, neboť ve více než tuctu přísloví a slovních obratů té doby jsou „Římská říše“ a „nebeská říše“ nesmiřitelnými kontrasty, jimiž jsou jednoznačně ztělesňovány násilí a mírnost, válka a mír, brutalita a spravedlnost, nevraživost a láska.

Radostná zvěst, spása a nebeské království, tyto tři základní pilíře ježíšovského spásonosného slovníku, byly tehdy – zrovna jako jsou dnes – pro každého pozorného posluchače nabity teopolitickou výbušninou.
Nietzsche měl pravdu, když napsal o „Povstání otroků v morálce“: „Byli to Židé – k nimž patří také Ježíš – kteří se s plnou důsledností odvážili změny proti aristokratickému srovnávání hodnot: dobrý rovná se vznešený, rovná se mocný, rovná se krásný, rovná se šťastný, rovná se bohulibý ... a pevně drželi: jen nuzní jsou dobří, jen trpící, strádající, nemocní a oškliví jsou jediní zbožní, jediní Bohem blahoslavení, toliko pro ně je spása...
Blahoslavený
„Blahoslavený“ – tímto slovem začíná jak Kniha žalmů, tak také řada devíti blahoslavenství, která připomínají žalmy krok za krokem; možná právě připomínat mají, jsou přece každodenně slyšet v liturgii synagog, v nichž Ježíš neúnavně kázal své poselství:

„Blahoslavený ten muž, který nechodí po radě bezbožných“ (Ž 1,1).

„Blahoslavený, kdož prozřetelný soud činí“ (Ž 41,1).

„Blahoslavený, kdož se ostříhají soudu a činí spravedlnost každého času“
(Ž 106,3).

„Blahoslavený, kdož se slitovává a půjčuje, a řídí své věci podle práva“
(Ž 112,5).

„Blahoslavení ti, kteříž jsou ctného obcování, kteříž chodí v Zákoně Hospodinově“ (Ž 119,1).

Někdy se podobnost týká také obsahu:

„Blahoslavení lkající, neboť oni potěšeni budou“ (Mt 5,4), připomene ihned Židům, kteří znají Bibli, verš:

„Blízko jest Hospodin těm, kteříž jsou srdce zkroušeného, a potřebným v duchu pomáhá“ (Ž 34,19). Ale také:

„Ti, kteří se slzami rozsívali, s prozpěvováním žíti budou“ (Ž 126,5).
Šestá chvála:

„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou“ (Mt 5,8), je smyslově příbuzná s: „Kdo vstoupí na horu Hospodinovu? Ten, kdož jest rukou nevinných a srdce čistého“ (Ž 24,3–4).
Nakonec, ale nikoli poslední: „Blahoslavení tiší, neboť oni zdědí izraelskou zem“ je soudně stanovené, trojrozměrné zaslíbení, vyhlášené jak v Mt 5,5, tak také v Ž 37,11.

Jestli však klíčové slovo „blahoslavený“ má u žalmisty a horského učitele tutéž intenci výpovědi, to je otázka, s níž se i Martin Buber potýká ve svém překladu žalmů. Je jisté, že hebrejské „ašré“ může být jen uboze a nepřesně slovně přepsáno jako „makarios“ nebo „beatus“, také „wohl“ a „heil“. Francouzské „bienhereux“, rovněž anglické „blessed“ nám nepomůže o nic víc, zatímco zcela překvapivě, americké „happy“ nejmladšího překladu „New American Bible“ se zdá nejblíže původnímu smyslu. Poslechněme si, co říká Buber o úvodním slovu žalmů: „Žalmista volá: Ó, je štěstím muže... To není přání ani zaslíbení. Nejde o to, že si muž štěstí zaslouží nebo že by si měl být štěstí vědom, ať již v tomto pozemském životě či v jiném budoucím, nýbrž jde o radostný výkřik a nadšené zjištění: Jak šťastný je přeci ten muž! Ve výkřiku, který je svou podstatou časově neurčitelný, je takřka smazáno rozdvojení nynějšího i pozdějšího, pozemského i budoucího života... Také žalmista chce zjevně říci: Dejte pozor, je tu tajemné, rukama samého Jsoucna ukryté štěstí, jež všechno neštěstí vyváží a převáží. Vy je nevidíte, ale toto štěstí je to pravé a jediné.“
Činorodá touha víry
Tři jazykové zvláštnosti nám pomohou vymezit hloubkovou dimenzi těchto devíti blahoslavenství. Jsou formulována v indikativu zjištění, nikoliv v imperativu morálního kázání – přece odhalují onu vnitřní jistotu spasení, která musí na židovské půdě probouzet činorodou touhu z víry. „Cožkoli mluvil Hospodin, budeme činiti!“ Takto mluví celý Izrael při vyvrcholení ústřední zkušenosti s Bohem (Ex 19,8) na hoře Sinaj. A z horského učení se totéž ozývá opět: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“ (Mt 7,21). Vědomí, že člověk je nesen, že je veden, zapaluje v jeho srdci onen plamen blaženosti, který nedovoluje tiše sedět či nalézat uspokojení pouze v modlitbě. Nachází svůj výraz v potěšení, že smí sloužit Bohu a účinně prosazovat toužebně vyhlížené Boží panování – byť o jeden jediný milimetr. Nejde o zásluhy, nýbrž o službu království. Nejde o výkony, nýbrž především o lásku. Ale láska bez bohulibých činů je pro Židy pokrytectvím a prázdným blábolem. Ježíšovsky řečeno: „Po ovoci jejich poznáte je!“ (Mt 7,16).

Druhou zvláštností je, že za blahoslavené jsou prohlašováni aktivně trpící, lkající, odpírači násilí, milosrdní a tvůrci pokoje, zatímco blahoslavenství na ně se vztahující je vyjádřeno v pasivu divinu: budou potěšeni, nasyceni, nazváni Božími syny a „dojdou milosrdenství“, což v hebrejštině neznamená nic jiného, než slovní opis Boha jako původce jejich štěstí. Stále je to Bůh, jenž nechybí v žádném z devíti blahoslavenství.

Mlčky zde probleskují dva zřetele: že my jsme „pomocníky Božími“ (Lk 3,9), jak Pavel správně rabínsky zdůrazňuje. Pomocníky, kteří, pokud „nemilují jazykem, ale skutkem a pravdou“ (1J 3,18), mohou stavět na opětovné Boží lásce. Druhý zřetel vyplývá z výkladu žalmového verše, který Ježíš jistě znal: „Jediné věci žádal jsem od Hospodina, téť vždy hledám.“ Tak stojí psáno v žalmu 27,4 – a vůbec nejde o přebytečné opakování, nýbrž o dvojí požadavek k modlitbě připojit čin, aby bylo velebení věrohodně prokázáno. Žádný Žid nevěří, že by si mohl Boží milost zasloužit zbožnými činy; někteří rabíni se však domnívají, že by si ji člověk mohl vysloužit pokorou a činy lásky.

Třetí zvláštností je skutečnost, že s výjimkou prvního a posledního blahoslavenství má zbývajících sedm gramatickou formu budoucího času. Oba případy přítomných časů se vztahují na nebeské království, přičemž zde byl jistě v původní hebrejštině užit prastarý topos: „Mají podíl na budoucím světě“, což dává přednost budoucnosti, jejíž tušení však může být pociťováno již dnes.

Jasné je, že tato nastávající nádhera Boží budoucnosti, i když se ještě nezjevila v plnosti, má vyvolat radikální
změnu přítomnosti. Nyní jsou chudí skutečně ještě chudí; pronásledovaní budou ještě osočováni; a kanoucí slzy Bůh ještě nesetřel, jak zaslibují Izajáš i Jan z Patmu.

Tvrdá skutečnost není zkrášlována ani zamlčována, je však radikalizována zřetelem na očekávané spasení, které je pro věřící zítřejší skutečností. Vždyť víra je přece „nadějných věcí podstata a důvod věcí neviditelných“ (Žd 11,1); „Naděje pak, kteráž se vidí, není naděje. Neboť což kdo vidí, proč by se toho nadál?“ (Ř 8,24).

S palčivým vědomím nedostatečnosti všeho světského se Ježíš ohlíží na přikázání daná na Sinaji, aby pak, podnícen božským zjevením, které se kdysi událo a nikdy nepominulo, pohleděl vpřed – stejným směrem jako vize izraelských proroků o budoucnosti, v níž Boží láska a spravedlnost obdaří lidstvo pokojem. Napětím tohoto podvojného pohledu se mu dnešek zmenší do ucha jehly, skrze něž vlákno vzpomínky dál tká podobu budoucnosti. Proto jsou chudí, lkající, tiší, milosrdní a pronásledovaní již nyní blahoslavení, neboť o jejich podílu na přicházejícím království Božím není pochyb. Nedochází tu ani k přesunu do věčnosti, ani k zúžení na niternost duchovního života, poněvadž Ježíšovi, stejně jako prorokům před ním, jde o celek. Míní skutečně chudé, ti budou prožívat nebeské království; skutečný pokoj se rozhostí mezi lidmi, třídami a národy; násilí skutečně ustoupí lásce, neboť všichni se budou v srdcích učit tomu, co nejlépe přispívá vlastnímu i cizímu dobru; a štěstí opanuje ve svornosti a bratrství tuto zemi, kterou Bůh nazval „velmi dobrou“ (Gn 1,31). To je pro uzdravitelný svět ono hořčičné zrno naděje, které Ježíš zasévá do mateřské půdy biblických zaslíbení. V úrodném území mezi prožívanou přítomností a s nadějí očekávanou budoucností jsou zaseta tato blahoslavenství – zárodek hodnověrného vykoupení a pobídka k činorodé touze po spáse, která nepadá s nebe. Mezi lidmi je známý tento postup: nejprve příkaz, pak práce a nakonec mzda. Bůh jedná opačně: nejprve přichází jeho dar, potom úkol – a na naše plnění čeká stále ještě s bezpříkladnou trpělivostí.

(Pokračování v příštím čísle)






Přeloženo z vydání Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 1982. Název celého spisku není nikde uveden. „Kázání na hoře“ je název první kapitoly.

Pinchas Lapide (1922–1997) byl židovský diplomat, teolog a religionista. Zabýval se mimo jiné křesťansko-židovskými vztahy a výzkumem Nového zákona. Mladý Pinchas Lapide byl v roce 1938 odvlečen nacisty do koncentračního tábora, nicméně podařilo se mu z něj utéci a přes Polsko a Československo se dostal nejprve do Spojeného království a poté v roce 1940 do Palestiny.
V letech 1951–1969 působil na různých pozicích v izraelských diplomatických službách, mimo jiné na postu konzula v Miláně (1956–1958). Ve volném čase studoval judaistiku, později se jí a religionistice věnoval zcela. Studoval na Kolínské univerzitě a na Bar Ilanově univerzitě v Ramat Gan nedaleko Tel Avivu. Je autorem více než 35 knih přeložených do 12 jazyků. Od poloviny 70. let žil ve Frankfurtu nad Mohanem.
K židovské interpretaci křesťanské látky se objevily v posledních dvou desetiletích prozatím dva závažnější texty jiných autorů: David Flusser: Ježíš (OIKOYMENH, Praha 2002) a židovská hesla (vedle paralelních křesťanských) v publikaci kol.: Slovník židovsko-křesťanského dialogu (tamtéž, 1994). V češtině vyšly dosud dva Lapidovy texty. Spoluautorem jednoho z nich je Raimon Panikkar a tématem je dialog křesťanství a judaismu. Kniha má název Míníme téhož Boha? (Vyšehrad, Praha 2003). I v další se autor věnuje svému důležitému tématu a jmenuje se Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí, (CDK, Brno 1995).
(iš)

překlad Daniela Brodská, odborná spolupráce Miloš Rejchrt, vydal Samizdat a holandští přátelé