Pokusil jsem se „vžít se“ do oslavence. Co si tak on sám myslí. Opírám se o četná setkání s ním, často jsem s ním hovořil. Chtěl jsem se vyhnout obligátním nekrologům dbajících římského mínění „o mrtvých jen dobré“. Velcí učitelé a vykladači nepotřebují žádnou pozitivní diskriminaci. I pochybnosti a pomýlení patří k velikosti – a k pravdivosti. Heller to neměl snadné. Musil čelit válcujícím situacím bolševické tyranie. A zápasil i sám se sebou. Vnitřní ataky mohou být horší než útoky z vnějšku. Heller patří k „obětované generaci“, spolu s kolegy v úřadu, zvláště těmi staršími.

Tak ty mé osmdesátiny. Přiběhly, uběhly. Slušný věk. Až na ty somatické obtížnosti, mrzuté. Byl jsem oceněn. Kritika nějaká? Nebyla na místě. To má na starosti až sám Pán Bůh, prý. Ostatně: snažil jsem se, seč jsem byl. Kázal, kázal, kázal. Učil a učil, lidi ve sborech mé laskavé znavené církve a především studenty, milé, někdy přidrzlé. Později jsem mohl promlouvat i skrze media. To se oceňovalo vysoko, bylo to zvěstování s báječným osobním šarmem, prý. Hebrejská gramatika – tu jsem prožíval skoro eroticky. Jednou slyšel můj přítel M., který se skoro náhodou objevil na chodbě, bylo to ještě v Jungmannce, jak jsem zplna plic volal, chtěje vyložit jeden hebrejský vid: „To není hapal, ba ani hafal, nýbrž hofal, vezměte to v úvahu, dámy i pánové, jinak budete v životě ochuzeni.“ Prý Bible nezná pojmy, tak velký Ladislav, totě až vynález Řeků. Jenže v Bibli (hebrejské i řecké) pojmy jsou. Ku příkladu bára – (s)tvořit, to má všude tentýž, i když aktualizovaný, obsah. Šófar je šófar, prohlásil už před desetiletími jeden z biblických překladatelů – Blahoslav Pípal. Jako někdo vášnivě hraje tenis nebo túruje auto, tak já, philologus, jsem byl zamilován do hry se slovíčky, jejich kontexty a kontextíky. Ó té slasti, když se mně vyjeví nomen jako omen, slovíčko jako políčko Slova, jež porazí tělo, smrt i ďábla. Kostnické jiskry (zvané vulgárně Kostry) přinesly víc než desítky mých výživných studií a črtů i náčrtů, vzdělanější evangelický lid je miloval a učence „Hélu“, pro blízké Honzu, ctil. Ale běželo mně i o vědu. Podal jsem pro učenou společnost výklad jména Eva. A později, vlastně zcela nedávno, jsem pro Společnost křesťanů a Židů vykládal „Jména synů Izraele“, co nám říká (nebo alespoň pípá) jméno Dan a naznačil jsem, že a jak Bůh Izraele soudí (djn); srovnal jsem to jméno, šém, s biblickým Danielem i s ugaritským Danelem. Poněvadž si trochu fandím, považuju (ale korektní je: považuji; jen abych nezhrubnul, to je jako bych padl ve fraku do kaluže) za parádní. K Danovi jsem se vrátil ve svém Výkladovém slovníku biblických jmen, zde se tulí a zeje Dan pod číslem 749. A svým učeným a někdy trochu ješitným kolegům jsem motal hlavu svými trochu až jakoby gnostickými studiemi o metathesi („přemístění“ až „změna mínění“). Přemístěním souhlásek se stane z Lámecha či Lemeka melek – král. Ostatně o tomto „královském“ Lámechovi jsem psal pro široké kruhy čtoucí Jiskry už v r. 1974. Šel jsem po biblických záhadách jako tchoř po slepici. A stále víc jsem si uvědomoval, že „za vším jsou Židi“, vždyť sám Pavel rozvíjí tu metaforu o kořenech a větvích v dopise římským křesťanům. A tak nezbývá než „Žida za ňadry chovati“, jak je to v té Vřesovcově protižidovské písni a „radit se s Židem“ při studiu nejsvětějších Písem. Tady ostatně mohu („můžu“ by zavánělo gramatickým liberalismem) navázat na Slavomila Daňka. To byl Don Quijote de la Mancha české biblistiky, jsem rád že mu mohu sloužit jako jeho sluha Sancho Panza. Jeho vlivem jsem se stal i já, rentgenován trochu Segertem a Bičem a akomodován Martinem Prudkým, geologem exegeze a prokopával (či prohrabával) jsem se k pokud možno nejhlubší vrstvě na poli biblických textů. Někteří však mé geologování neschvalují, míníce, že „výsledná vrstva“ je orientující. Budiž jim exegeze lehká. A ti Holanďané, och, och, tleskám jim a oni přitleskávají mně. S Deurloo chci krásně putovati světa údolím. Byli pro mě jakýmsi kolektivním Daňkem, možná i s tou skepsí vůči dějinám. Spolu s nimi a před nimi jsem se reformovaně orientoval na „polyteologického“ Karla Bartha. Jeden teologický šibal mě proto označuje za „syna dvou otců“. Toto dvojí synovství jsem se pokusil sklenout v té mé fatální knížce Bůh sestupující. Nesestupující Bůh není Bůh Izraele, je to fantom, před jehož hanebností (podle kralických „ohavností“) varuje druhé přikázání. Pro nás je Bůh dole. Kým je Bůh nahoře, to zazřívají jen někteří, jako Mojžíš, a ovšem, na tvrdo, Ježíš. Tu studii bych ještě rád dopracoval, ale už asi nebude čas a nebeští andělé mě v té „jiné zóně“ na mé skluzy a okluzy upozorní. A disi-muži a disi-ženy? Těch jsem si vážil a také leccos drobného, ale ne úplně zanedbatelného podnikl. Ale někdy jsem ustal, u sta hromů, a zabál jsem se a řekl jsem to otevřeně svému kolegovi-příteli: ne každou polívčičku mohu papat, už proto, že já jsem si ji nenadrobil. Bondy by řekl, že patřím do kategorie lidí, kteří nejsou stavěni na zlé časy. Ale já smím říct: I ve zlých časech jsem se sháněl po pokladech skrytých v poli a dbal o to, abych politicky nevynikl. Ostatně: politika není má paleta. Vždyť i já jsem disi, jinak, interně. Nikdo z mých kolegů a přátel mě plně nechápal. V očích většiny zručných akademiků jsem měl vytetováno jakési stigma: je to náš muž v Praze, ale je divnej. Ostatně začal si i s Dao (Tao) a Epos o Gilgamešovi se stal jeho privátní intimní četbou, jako je pro některé „malý princ“ nebo Karafiátovi Broučci. To putování k věčnu, ten přeryv smrti (kauza Enkidu), ta bylina života, kterou zhryzl had, ta šenkýřka bohů a její rady vinné i jiné. Nemohl jsem zapomenout na „bioty“ (tak Bondy Fischer a Balabán), mimolidská stvoření, jež prozpěvují své laudatio v chorálu první kapitoly Bible, jsou představena v Žalmu devátém (slunce jako Boží rek) a stočtvrtém korespondujícím s Achnatonovým chvalozpěvem na sluneční kotouč; v tom biblickém Žalmu i vichry jsou božími posly. Biblické poselství zahrnuje svými vysokými nároky a velmi strmými nadějemi i životní prostředí. Damany a lvy drží při životu Hospodinova péče. A hospodinovsky má pečovat člověk o veškerou živou havěť a strašně krásná monstra. Údolí stínů. Údolí úzkostí. Fanfáry Žalmu dvacátého třetího. Jinak byl ten můj život „nic moc“. Bolševik se tužil a svým supím zobanem se snažil rozklovat i náš fakultní ansámbl. My jsme chtěli být chytřejší než čerti, ale čerti byli profesionálové a nedali se koupit naší vstřícností. Chtěli jsme se leckterými černými dírami dostat ven, k svobodě, ale ne přes loch. A pořád jsme si breptali: TY se mnou jsi“ – Kí-attá ‘immádí. „Ty má utíkání v počtu máš, schovej slzy mé do lahvice své, a což bys jich v počtu neměl?“
POSTSCRIPTUM
Právě vyšla velmi pozoruhodná Malá maďarská pornografie od proslulého maďarského spisovatele Pétera Esterházyho (Mladá fronta 2008, originál 1984). Odtud cituji: „Co znamená žít?“ „Žít znamená váhat mezi jistými možnostmi, žít znamená cítit se osudově silnými pro vykonávání svobody, znamená to zvolit si, čím budeme ve světě, ani na okamžik nemůžeme z této pohotovosti slevit a uspokojit se, a i kdybychom sklesle přihlíželi, ať se děje cokoli, i tehdy jsme se rozhodli, a to pro nerozhodnutí; ale možná že by právě teď začal život, neboť žít znamená cítit se ztracenými, a protože je to čistá pravda, vědět, že žít znamená cítit se ztracenými, a ten, kdo tohle přijme, už začal nalézat sám sebe, už zahájil objevování své opravdové skutečnosti, už stojí na pevném základě; instinktivně jako ztroskotanec se bude po něčem pídit, aby to uchopil, a tento tragický, rozhodný, absolutně pravdivý pohled, jímž hledá vysvobození, vyzná se ve zmatku života; jen to jsou opravdové myšlenky, myšlenky ztroskotanců, to ostatní je rétorika, póza, sebeklam; kdo se necítí doopravdy ztraceným, ten se nezadržitelně ztratí čili se nikdy nesetká se sebou samým, nikdy neobjeví pravou skutečnost? ... Po vystoupení dlouze přešlapujeme,…a stojíme v neonovém jitru jako stařec? Na obloze větrem zametené… se třpytí vybroušené hvězdy a blikavé vzdálené světlo do ní míchá popel co vteřinu mizící, vánek přináší vůni koření…Z temna domova nám vytrysknou slzy…? Ze srdce spícího domu se zvolna vznáší pláč jako květina vyklíčivší z ticha?...“