Dialog, vztahy a realita 60 let po konci šoa / holocaustu

Židovsko-křesťanské vztahy mají, stejně jako každé jiné hluboké a komplikované vztahy, mnoho různých rovin. Jednou z nich je rovina teologická, kde můžeme např. hledat společné shody či rozdíly v tom, jak křesťanství a židovství chápou roli Zákona/Tóry či Mesiáše. Takovéto společné teologické diskutování je nesmírně důležité, neboť teprve rozhovorem s autentickými svědky té druhé víry s překvapením zjišťujeme, jak dalece jsou naše představy o tom, co „ti druzí“ učí a čemu věří schematické. Tyto zjednodušené představy o těch druhých, navíc hrají pro naší vlastní tradici a identitu velice důležitou roli, neboť nás stále znovu a znovu ujišťují, že k našemu vlastnímu teologickému postoji neexistuje stejně hodnotná alternativa.

Domníváme-li se tak např., že Židé hlásali či hlásají „ospravedlnění ze skutků zákona“, pak „ospravedlnění z víry“ je jedinou „rozumnou“ odpovědí. Zapomínáme však (a často se také „zapomínáme“ zeptat), že současný ani dobový svědek židovské víry by se pravděpodobně se snahou dojít ospravedlnění „ze skutků zákona“ identifikoval stejně těžko jako např. většina křesťanů s polyteismem. Právě proto je i teologická rozprava „tváří v tvář“ a „jeden na jednoho“ nesmírně důležitá, neboť mnohé naše představy o „těch druhých“ jsou odvozeny právě z teologických prohlášení a tudíž vedou k teologické argumentaci v kruhu. Skutečné setkání je pak pro nás stejně překvapivé jako setkání s rodilým mluvčím, pokud jsme se cizí jazyk učili jen z učebnic a od lidí, jejichž mateřština je stejná jako naše.

Nejen teologie!
Naše vzájemné odcizení však nelze vždy a beze zbytku převést na rovinu teologickou. Svou roli zde hrají i problémy daleko obecnější a praktičtější, možná „banálnější“, které přesto židovsko-křesťanský dialog ovlivňují poměrně zásadně. Dialog chápaný v intencích populární knihy Martina Bubera, Já a Ty je především vztahem symetrickým. Není názorem Subjektu, který hodnotí Objekt, ale vztahem dvou Subjektů, novou hodnotou vzniklou z jejich setkání. Oba partneři se tak mj. dozvídají něco, co ani jeden dopředu nevěděl. V tomto smyslu je tedy komplikací vzájemnosti a dialogu každá disproporce ve vztahu.

Některé tyto disproporce jsou však do značné míry reálné, měli bychom k nim proto být citliví a neměli bychom je ignorovat, přestože silujeme o dialog vyvážený.

Zcela vnější a nejvíce zřetelnou disproporcí je disproporce v početních stavech a s tím spojený nepoměr sil a nepoměr historických osudů Židů a křesťanů. Je zapotřebí si uvědomovat, že není snadné diskutovat o závažných otázkách, byť v přátelské atmosféře, má-li jedna strana jistou množstevní psychologickou převahu. Menšina tak může být vystavena nepřiměřenému tlaku. Spojovat nás v této situaci dnes může i relativně nová situace křesťanství jako menšinového útvaru.

Nejde však jen o to, že křesťanů je více než Židů. Křesťané mají také obyčejně větší zájem o dialog než Židé, jde zde tedy také o jistou disproporci zájmu či motivace. Zatímco pro křesťany je rozhovor s židovstvím tak trochu zápasem o vlastní kořeny a vlastní identitu, z židovské strany obyčejně není rozhovor s křesťanstvím ničím speciálním a je zařazován spíše do kontextu dialogu s ostatním náboženským i sekulárním světem. Hlavní motivací tedy obyčejně není zkoumání vlastní identity, ale příspěvek k tomu, aby už nemohlo dojit k dalšímu fatálnímu vyostření křesťanského antisemitismu.

S fenoménem křesťanského antisemitismu souvisí to, co bych nazval disproporcí viny. Mnozí křesťané angažovaní v židovsko-křesťanském dialogu se přirozeně cítí spoluodpovědní za vznik křesťanského a hrůzné vyústění obecného antisemitismu a je dobře, že k takovému posunu v církvích dochází. Vzrůstá tak pomalu počet lidí, kteří si uvědomují, že antijudaistické rysy křesťanské teologie a praxe (a to i když těmto rysům nebudeme připisovat konstitutivní význam a vysvětlíme je jejich dobovým kontextem), ale i obludné selhání „křesťanského“ světa není jen akademickým problémem minulosti, ale mělo a stále má reálný dopad na stále žijící lidi, neboť je v jistém smyslu stále výpovědí i o nich.

Ke kořenům vlastních strachů
Domnívám se, že tato disproporce viny je do značné míry na místě a i ona je tedy disproporcí reálnou. Na druhou stranu je myslím rovněž zřetelné, že jednostranná viktimizace židovství vyváženému a hlubokému dialogu neslouží, neboť popisuje židovství jako statický „inventář“ křesťanského světa. Navíc mám zkušenost, že je možné – tu a tam – přistoupit k rozhovoru daleko vyváženějšímu, rozhovoru „jeden na jednoho“, ve kterém se obě strany mohou introspektivně a sebekriticky podívat na kořeny svých vlastních strachů z těch druhých. Pro tuto atmosféru důvěry je ovšem nejprve zapotřebí vytvořit vhodné podmínky. Onu „disproporci“ však vidím i v tom, že může být někdy problematické, když takové pokojné urovnání automaticky předpokládá právě křesťanská strana.

Prakticky to znamená, že křesťanská církev by se neměla bát zřeknout se v těchto dobách i některých kroků, které jinak pokládá za součást své tradice. Jde tak především o otázku misie mezi Židy a liturgického užívání biblických textů, které odrážejí ranný zápas s židovstvím či judaistickými tendencemi v křesťanství a mohou být interpretovány antijudaisticky. Univerzalistický nárok křesťanské zvěsti ani autorita Písma tím myslím nijak neutrpí. Naopak jejich necitlivé prosazování na úkor respektu k živým lidem nápadně připomíná postoj, který je někdy v křesťanské církvi stereotypně vnímán jako židovský: trvání na dodržování přikázání i v situaci, kdy je zapotřebí mít na zřeteli spíše konkrétní potřeby konkrétního člověka (viz spor o dodržování soboty).

Pluralita uvnitř i navenek
Někdy však vidíme „disproporce“ tam, kde nejsou, či jsou menší. Domnívám se, že jedním z důvodů je občasná tendence vidět židovsko-křesťanský dialog jako dialog křesťanství jako takového (tj. to co je společné všem jeho proudům) se židovstvím jako takovým. Takový postoj má jistě své oprávnění. Vede však také k tomu, že názory na jednotlivá teologická témata jsou obvykle polarizovány, přičemž jeden pól je přisouzen židovství a druhý křesťanství. Dozvíme se tak např. že židovství je nebo není zemitější nebo eschatologičtější než křesťanství apod. Domnívám se, že takový přístup nám sice usnadňuje si udělat srovnávání, ale nevystihuje obě náboženství ve svých jednotlivých proudech. Ano, lišíme se a je to tak v pořádku, ale to neznamená, že je možné tuto odlišnost vypracovat ve všech konkrétních otázkách. Přestaneme-li svou i partnerovu identitu a komunitu vnímat jako něco homogenního, zjistíme, že často nalezneme shodu i ve zcela klíčových otázkách snáze v tom „opačném“ táboře než v tom vlastním.

Pokud jde o tuto praktickou rovinu, není naším hlavním cílem vyargumentovat konkrétní dohodu, vypracovat nějaký vyvážený dokument, formulovat „křesťanský“ pohled na „Starý zákon/Tenach“ či židovské pojetí Mesiáše, ale zkrátka a jednoduše se začít vnímat, přirozeně se setkávat a zase rozcházet „domů“. Vytvořit prostor pro přirozené získávání společně prožité zkušenosti. Společně prožitá zkušenost a zpřítomnění „těch druhých“ v našich životech je podle mého názoru jedinou hradbou náboženské, konfesijní, národnostní i jakékoliv jiné xenofobie. Jsme-li bezradní jak to vyjádřit slovy, vyjádřeme to gestem.

Petr Fryš
Článek byl napsán pro květnové číslo časopisu Česky bratr (6/2005), které bylo celé věnováno tématice: Křesťan a Žid a publikován pod názvem "Jak spolu vycházejí dnes". Další články z tohoto čísla Českého bratra si můžete přečíst na:

http://ceskybratr.evangnet.cz/index.php?act=vydani&menuid=2&podmenuid=70