Josef Blaha

Vezmeme-li v úvahu fakt, jak mnoho židovský národ trpěl v dějinách¹ a jaká nenávist je vůči Izraeli a Židům i dnes,² vezmeme-li dále v úvahu Osvětim a téměř kompletní vyhlazení evropského židovstva, nezbývá, než se zeptat, proč Bůh nezasáhne.

Prototyp tohoto uvažování najdeme už v knize Genesis – Bůh přikazuje Abrahámovi, aby obětoval Izáka, ale když se Abrahám opravdu chystá Izáka zabít, zasáhne: „A tu náhle zavolal anděl Hospodinův z nebe a řekl mu: ‚Abraháme, Abraháme,‘ A on řekl: ‚Zde jsem.‘ A Bůh řekl: ‚Nevztahuj svou ruku na mládence a nečiň mu nic zlého, poněvadž nyní vím, že ctíš Boha³ a neušetřil jsi Mu ani svého syna, svého jediného syna‘.“ (Genesis 22,11–12)

Ochota obětovat vlastního syna je naprosto nepochopitelná pro člověka dnešní doby, ale je to pochopitelné v kultuře biblického Kanaánu, kde oběť prvorozených byla běžným jevem – oběť pohanským bohům – a bohužel ji Izraelité často napodobovali. Do dnešního dne Židé konají פדיוון הבן „vykoupení prvorozeného syna“ obřadem, který předpisuje biblický zákon (Nu 18,15–16). Protože prvorození a první plody byli za starověku zasvěceni Bohu, byl ustanoven postup, jak vykoupit každého mužského prvorozence, „staršího než jeden měsíc za pět šekelů stříbra.“⁴

Otázkou zde zůstává, proč když Bůh zastavil ruku Abrahama při obětování Izáka – doslova svázání – v rabínské teologii se tomuto obětování říká עקדה (akeda) svázání – nebo také עקדת יצחק (akedat Jic‘chak)⁵ – svázání Izáka, proč nezastavil Hitlera a nacisty před vyhlazením evropských Židů? Na tuto odpověď neví odpověď nikdo.

Zatímco křesťanství vidí v padesáté třetí kapitole proroka Izaiáše předpověď o utrpení Krista, rabínská teologie v tomto textu vidí utrpení Izraele. Margarette Susman (1872, Hamburk – 1966, Curych), která před Hitlerem utekla do Švýcarska, ve vztahu k situaci Židů v Evropě těsně po holocaustu napsala: „Židovský problém je židovské utrpení a to, že jej národy Evropy odmítly a zavrhly. Celý svět je ale dnes jediný proud utrpení, národních tragedií i lidských osobních utrpení. Je to chaos utrpení a hrůzy.“⁶

Můžeme se ale zeptat, zda holocaust byl něčím zcela výjimečným v dějinách židovského národa. To nové na něm bylo to, že se poprvé v dějinách lidstva pokusil satan Hitler a jeho pomocníci zcela zničit všechny Židy – a na území Evropy opravdu zabili téměř všechny Židy – tedy v územích, které nacistické Německo okupovalo.

Není ale výjimečný ve smyslu toho, že už předtím v mnoha zemích Evropy došlo k vyhnání Židů, k pálení Talmudu⁷ a hromadnému zabíjení Židů, zvláště o velikonocích, poněvadž byli „vinni krví našeho Spasitele“. Je-li holocaust největší tragedií židovského národa v celém novověku, potom největší tragedií na přelomu středověku a novověku je vyhnání Židů ze Španělska roku 1492.

Už v knize Zohar, po Tóře a Talmudu třetím kanonickém textu kabaly, je překvapivá myšlenka, která svým způsobem přímo obrací naruby vyhnání Adama a Evy z ráje. Tradiční rabínské texty mluví stále o tom, že Bůh nějakým způsobem vyhnal Adama a Evu, což má ale svoji historii i vývoj v dějinách rabínského i kabalistického myšleníויגרש את האדם :⁸ – A vyhnal Adama – to nás učí, že Svatý, budiž požehnáno Jeho jméno, se s ním rozvedl, jako muž dává rozvodový lístek své ženě kvůli něčemu, co uráží Boží majestát – doslova Boží čest.

Dokonce i jeden z prvních kabalistů v Evropě, rabín Azriel,⁹ mluví o tom, že se šechina – Boží přítomnost vzdálila a odešla – mluví o tom ale spíše v souvislosti se zničením jeruzalémského chrámu.¹⁰ Zatímco tradiční rabínská literatura mluví o tom, že Bůh vyhnal Adama a Evu z ráje, „kniha Zohar přijímá výklad tradičních midrašů, ale převrací role.“¹¹ V knize Zohar, šechina – Boží přebývání s Izraelem – je poslední manifestace Boží – ano, je to poslední sefira. Adam vyhnal את (et)¹² – takže Zohar takřka obrací naruby tradiční biblický příběh: „Rabín Eleazar řekl: ‚nevíme, kdo koho vyhnal. Zdali Svatý, budiž požehnán, vyhnal Adama, nebo ne. Jedná se zde o přemístění slova – vyhnal את (et) – takže význam je – vyhnal את (et). Ano, přesně tak! Adam vyhnal את (et)! Proto je psáno, Hospodin Bůh jej vyhnal ze zahrady Edenu. Proč jej ale vyhnal? Protože Adam vyhnal את (et), jak už jsme řekli‘.“¹³

Myšlenka vyhnání Boha nabyla v novodobých dějinách mnohem hrozivější podoby – Nietzsche mluví o tom, že jsme my, lidé, Boha zabili: Gott ist tot – poprvé se u Nietzscheho tato myšlenka objevila v jeho knize Die fröhliche Wissenschaft – Radostná věda. Ačkoliv vyhnání Boha, jak jej popisuje kniha Zohar, a myšlenka smrti Boha u Nietzscheho, jsou zdánlivě jiného charakteru, je zde jedno společné – je-li Bůh vyhnán, je-li Bůh mrtev, potom následují totalitní režimy, které usmrcují lidi – ať už se jedná o sovětské Gulagy nebo o nacistické koncentráky.

První zmínka o mizení Boha¹⁴ – chceme-li, o stažení se Boha ze světa, nebo v tomto specifickém případě knihy Zohar o tom, že Adam vyhnal z ráje Boha, se neobjevuje v knize Zohar.¹⁵ První kabalista, který mluví o tom, že se Bůh stáhl ze světa, byl Nachmanides.¹⁶ Ačkoliv Nachmanides mluví o צמצום השכינה (cimcum ha še’china) – o stažení se božské přítomnosti, největšího významu myšlenka stažení se Boha ze světa dosáhla v luriánské kabale – jedná se o situaci, která vznikla po vyhnání Židů ze Španělska roku 1492.

Základní myšlenka Izáka Lurii a těch, kdo sepsali jeho učení, byla, že stejně jako židovský národ byl vyhnán, i Bůh sám se na počátku stáhl ze světa. Izák Luria se soustředí na tři hlavní body v dějinách spásy:

שבירת הכלים (švirat ha kelim) – rozbití nádob

צמצום (cimcum) – stažení se Boha ze světa

תיקון העולם (tikun ha olam) – náprava světa.

Při prvním aktu Boha – vyslání světla En Sof do světa, pouze první tři sefiry vydržely nápor božského světla, sedm spodních nádob – sefirot – tento nápor silné božské energie nevydržely a smísilo se v nich dobro se zlem. Tyto tři teologicko-filosofické pojmy v luriánské kabale úzce souvisí, zvláště שבירת הכלים – (švirat ha kelim) – rozbití nádob a תיקון העולם (tikun ha olam) – náprava světa.

Tím, že ve světě je smíseno dobro se zlem, je Žid povinen zachovávat všech 613 příkazů a zákazů. Abych přiblížil toto zdánlivě legalistické pojetí, je třeba si uvědomit, že v judaismu majíמצות podobný charakter, jaký jej mají v křesťanství svátosti. Není to tedy „slepé dodržování zákona“, ale je to láska k Tóře a to znamená láska k Bohu.

Myšlenka צמצום (cimcum) – stažení se Boha ze světa, nabyla zvláštní důležitosti po holocaustu. Významný židovský filosof, Hans Jonas, ve své přednášce „Pojem Boha po Osvětimi“ říká: „Mocný proud židovské mystiky, kabaly, kterou v našich dnech vynesl do nového světla Gershom Scholem (1897–1982), zná svět, který se realizuje – uskutečňuje, vchází v existenci. Zde nacházíme vysoce originální a velmi ne-ortodoxní spekulace… tak je to s myšlenkou cimcum – což je kosmogonický, ústřední pojem luriánské kabaly. Cimcum znamená sebe-omezení, stažení se. Aby En-Sof (Nekonečno) udělalo místo pro svět, na počátku se stáhlo, vyprázdnilo se… bez tohoto stažení se Boha do sebe samého už nemůže existovat jinakost mimo Boha.“¹⁷

V celkové koncepci přednášky Hanse Jonase „Pojem Boha po Osvětimi“ vyplývá z kontextu tohoto skvělého filosofického pojednání, že myšlenka צמצום (cimcum) – stažení se Boha ze světa, je jediná možnost, jak si může lid Izraele uchovat víru v Boha po tragédii, která zničila evropské židovstvo v době holocaustu. Je třeba si uvědomit, že do židovské filosofie (stejně jako do křesťanské a do muslimské) pronikaly silné vlivy aristotelismu, kde Bůh je chápán do velké míry staticky.

Chápe-li dnešní judaismus holocaust jako největší tragedii dvacátého století, vyhnání Židů z iberského poloostrova na konci patnáctého století byla také tragedie, kdy definitivně skončila jediná forma plodné koexistence tří monoteistických náboženství.

Jak správně poznamenal profesor Scholem, luriánská kabala je určitým druhem reakce na vyhnání Židů ze Španělska a Portugalska: „Po exodu Židů ze Španělska prodělala kabala radikální proměnu. Katastrofa tak velkých rozměrů, která vykořenila jedno z hlavních center židovského života, poznamenala každou oblast života Židů. Kabala se v rámci judaismu v této době stala dominantní.“¹⁸

Jinými slovy, stejně jako Židé byli vyhnáni, a to nejenom ze Španělska a Portugalska, ale téměř ze všech zemí Evropy, i Bůh sám přijal dobrovolný exil: „Akt cimcum je podle Lurii jedinou zárukou toho, že vůbec existuje nějaký světový proces, přičemž teprve stažení Boha do sebe sama, které někde utváří pneumatický praprostor – kabalisté ho nazývají tehiru – umožní to, že je tu něco, co není zcela a veskrze samotným Bohem v jeho čistém jsoucnu.“¹⁹

Bůh se solidarizuje se svým lidem – stejně jako lid Izraele prožívá pronásledování a vyhnání, tak i Hospodin na počátku světového procesu omezil sám sebe. To má význam jak pro jediné možné vysvětlení creatio ex nihilo – stvoření z ničeho – tak i pro lásku, kterou Bůh miluje Izrael.