1. Úvod – vztah rabi Mošeho Alcheše k luriánské kabale

Rabín Moše Alšech¹ (1508–1593) byl významný kabalista, kazatel a komentátor Bible. Narodil se „roku 1508 v Adrianopole² a žil dlouhou dobu v tehdejším největším kabalistickém centru, v Safedu“³ v zemi Izrael, která byla tehdy pod správou Osmanské říše. Mnozí z těch, kteří byli vyhnáni roku 1492 ze Španělska, odešli právě do Safedu.⁴ To s sebou samozřejmě přinášelo mnohé problémy – Židé ve Španělsku a v Portugalsku byli často násilím obráceni na katolickou víru a chtěli se vrátit zpět k judaismu,⁵ ale na tomto místě o tom nemohu více pojednávat.⁶ Nemůžeme pominout souvislost rabi Alšecha s luriánskou kabalou – vždyť „se učil Tóru v místě svého narození, (tedy v Adrianopole – pozn. J.B.) v mládí v ješivě jednoho z nejvýznamnějších kabalistů Safedu, Josefa Karo⁷ a dále u rabína Josefa Taitatčaka,⁸ o němž profesor Scholem píše: „Osobnost rabína Josefa Taitatčaka, který žil v Soluni v první polovině šestnáctého století, má důležité, možná hlavní místo pro duchovní svět judaismu v tomto novém a velikém centru judaismu v generaci po vyhnání Židů ze Španělska.“⁹

 

 

V mládí rabín Moše Alšech odešel do země Izrael a tam se usadil v Safedu. Byl soudcem v rabínském soudu rabína Karo.¹⁰ Mezi „jeho žáky byl i rabín Chajim Vital, hlavní šiřitel luriánské kabaly.“¹¹ Ačkoliv si Dr. Mordechaje Margaliota nesmírně vážím, zde se dopustil malé chyby – Chajim Vital byl ten, kdo je považován za jednoho z hlavních, téměř ústředních autorů, kteří sepsali myšlenky Izáka Lurii, nebyl ovšem propagátorem nebo šiřitelem jeho myšlenek, ale byl tím, koho žáci Ariho pověřili, aby jeho myšlenky sepsal, což skvěle učinil. Hlavně však, nejenom že tyto spisy nešířil, ale právě naopak, skrýval je. Poté, co nějakou dobu Vital učil žáky Ariho jeho kabalu, „postupně tuto aktivitu úplně opustil a pouze velmi neochotně dovolil druhým poznání z jeho kabalistických spisů. Do doby jeho smrti v Damašku roku 1620, ani jeden z jeho spisů nebyl rozmnožen. Byl zapůjčen pouze s jeho výslovným souhlasem. Ale přesto byl velký počet jeho knih tajně opsán v Safedu roku 1587, když byl velmi nemocen. Zájemci o Ariho kabalu dali jeho bratrovi úplatek padesáti kusů zlata za to, že jim je zapůjčil – a teprve potom tyto spisy v Palestině vešly ve známost.“¹²

Ve skutečnosti šíření luriánské kabaly nebylo vůbec dílem Vitala, ale Izraele Saruga: „Vezmeme-li v úvahu celek šíření luriánské kabaly, byla to v podstatě zásluha jiného kabalisty, Izraele Saruga, který mezi roky 1592–1598 vedl mohutnou propagandu v zájmu nové kabalistické školy (luriánské kabaly – to vyplývá z kontextu – pozn. Josef Blaha) mezi kabalisty v Itálii.“¹³

Většinou se mělo za to, že Izrael Sarug¹⁴ možná rabína Izáka Luriu znal z doby, kdy byli oba v Egyptě – tedy v době Luriova mládí, ale Scholem dospěl k závěru, že rozhodně Sarug Luriovým přímým žákem nebyl.¹⁵

Tento Scholemův názor, který byl dosud přijímán ve vědeckém světě jako berná mince, nedávno zpochybnila izraelská profesorka a systematička kabaly, Ronit Meroz, když uvádí, že Scholem vycházel z listiny Ariho žáků, které sepsal Chajim Vital. Ronit Meroz dochází ale k závěru, že není vyloučeno, že Izrael Sarug opravdu byl Ariho žákem v Safedu v časných letech, kdy ještě Vital Ariho vůbec neznal. Scholem se domníval, že jediné svědectví o tom, že Sarug byl žákem Lurii, je jeho vlastní svědectví. Meroz ale dochází k závěru, že „není důvod mít pochybnost o spolehlivosti Sarugových vlastních slov. Je-li pravda, že byl Luriovým žákem v časných dobách Ariho působení v Safedu, máme důvod i pro to, proč se Sarug tak intenzivně opírá o knihu Kanfei Jona.“¹⁶

Jak jsem uvedl, rabi Moše Alšech byl učitelem a spolupracovníkem mnoha kabalistů ze Safedu i luriánské kabaly, zvláště vezmeme-li v potaz, že byl učitelem Chajima Vitala.

 

2. Vykoupení v luriánské kabale

Vykoupení v rabínském judaismu¹⁷ – i v dceřiných náboženstvích, křesťanství¹⁸ a islámu,¹⁹ je svým způsobem centrální v pojetí každého z těchto náboženství. Vykoupení v luriánské kabale spočívá v důsledném zachovávání všech přikázání Tóry – slovy Chajima Vitala: „Proto se člověk musí snažit ze všech sil zachovávat všech 613 přikázání Tóry, a když vykoná určité přikázání, musí usilovat o odstranění nečistoty z údu, který se vztahuje k tomuto přikázání.“²⁰ Zatímco Žid vykonává přikázání Tóry, osvobozuje světlo, které bylo v קליפות – doslova v nečistých skořápkách, chápej v nečistotě – až bude osvobozeno všechno božské světlo, které se při původní emanaci Boží energie smísilo se zlem – a to až do doby, kdy tma definitivně zmizí a přijde světlo Mesiáše.

Rád bych uvedl báseň, kterou napsal Jiří Mordechaj Langer a která podle mého názoru nejlépe ilustruje potřebu vykoupení v rámci luriánské kabaly:

 

Strašlivé jméno (podle našeho učitele Ariho)²¹

 

Je nespočetně jmen. Pro nad tisíc významného.

Na nich je zavěšena země. I světy myšlení.

Sesílá rosu života. A štědré deště.

Jak stáda svolává svůj sbor. A velí zástupům.

Má jedno jméno. Vyšší než všechna ostatní.

Bez něj všechna jména jsou jen těla bez duše.

Učinil řád stvoření. A mystickou cestu na nebesa.

A hrůza z něj se vznáší nad podsvětím. A nad nebeskou plání.

V zahradu promění solnou pláň. Svlaží souš.

Tak pohleď! Město. Tak velkolepé.

V posvátných horách. Navěky stojí.

Dávnými králi. Ve skále vytesané.

Jeruzalém, město ze zlata.

Tam jednou v roce. Přinesou tajemnou oběť.

Za vykoupení duše. Kterou tíží hřích.

Celý chrám se naplní. Zalévajícím světlem.

A národ, podoben hvězdám. Ukloní se k západu.

Protože pak z úst velekněze jako plamen ohně vyšlehne.

To strašlivé jméno. Láska.

 

Ano, je to láska živého Boha, který miluje Izrael a skrze Izrael celé lidstvo. Jak poznamenal britský rabín a oxfordský profesor judaismu, Norman Solomon, „luriánská kabala je svým způsobem důležitá nejen pro Židy, ale je do určité míry druhem kosmického vykoupení pro celé lidstvo.“²²

 

3. Exil a vykoupení u rabiho Moše Alšecha

Na tomto místě je potřeba si uvědomit, že rabín Alšech, o němž jsem psal v prvním odstavci, ačkoliv byl v kontaktu s rabíny v Safedu, kde i žil, měl vůči luriánské kabale nezávislý postoj, který se nejvíce projevoval v jeho komentáři k Tóře a k Žalmům a k dalším biblickým spisům. Jeden z nejpronikavějších textů, které napsal o tématu exilu a mesiášského vykoupení, je jeho komentář k Žalmu 96: „Žalmy (96 a následující – pozn. J. B.) mluví o budoucím vykoupení.“²³ (tím se myslí mesiášské vykoupení – pozn. J. B.) Rabi Alšech zde cituje proroka Jeremiáše: „V oněch dnech se už nebude o Bohu mluvit: לכן הנה – ימים באים נאם יהוה ולא יאמר עוד חי – יהוה אשר העלה את בני ישראל מארץ מצרים :כי אם חי יהוה אשר העלה את בני – ישראל מארץ צפון ומכל הארצות אשר הדיחם שמה והשבתים על אדמתם אשר נתתי לאבותם „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: ‚Živý a živoucí je Hospodin, který vyvedl Izrael z egyptské země‘, ale bude se říkat: ‚Živý a živoucí je Hospodin, který vyvedl Izrael ze severní země a ze všech zemí, kam je rozptýlil, a uvedl je do jejich země, kterou dal jejich otcům‘. (Jeremiáš 16,14–15).“²⁴

Někteří bibličtí i rabínští komentátoři mluví o tom, že se jedná pouze o exodus z Babylonu – tak jsem to zažil i při kursech Tóry u Dr. Marca Amzalaga v Paříži,²⁵ skvělého talmudisty. Domnívám se však, že to by vysvětlovalo pouze slova „Živý a živoucí je Hospodin, který vyvedl Izrael ze severní země.“ Ovšem text proroka Jeremiáše v celém kontextu říká: „Živý a živoucí je Hospodin, který vyvedl Izrael ze severní země a ze všech zemí, kam je rozptýlil, a uvedl je do jejich země, kterou dal jejich otcům.“ (Jeremiáš 16,15).²⁶ Podle mého názoru dává nejlepší exegezi rabi Alšech: „Neboť budoucí – konečné²⁷ vykoupení bude větší²⁸ než všechna minulá.“ Zatímco tedy křesťané slavili slavnost vykoupení o vánocích, pro Židy se Mesiáš ještě nenarodil, a platí zde známé vyznání víry Moše Maimonida,²⁹ které se Židé modlili před smrtí v plynových komorách v Osvětimi, אני מאמין באמונה שלמה בביאת המשיח ואף על פי שיתמה עם כל זה אחכה לו בכל יום „Věřím dokonalou vírou v příchod Mesiáše a i když nevím, kdy přijde, každý den čekám na jeho příchod.“³⁰

Otázku, proč Židé nepřijali křesťanského mesiáše, není tak těžké odpovědět – i když dnes existuje stát Izrael, Židé tam nežijí v bezpečí, ale i v diaspoře je silný antisemitismus – viz mnohé útoky na Židy v celém světě. Pro Židy je tedy křesťanství určitým druhem předčasného vykoupení, protože svět se stále svíjí v křeči násilí a válek a ani Židé ve svaté nežijí v bezpečí. Tím se ale samozřejmě nemůže znevážit Ježíšův význam pro křesťany – zde je vykoupení chápáno vnitřně a duchovně. Ovšem „judaismus vždy trval na pojmu vykoupení, který se stane veřejnou událostí, takřka na jevišti dějin a v rámci komunity.“³¹

Vykoupení v rámci kabaly, a to zvláště kabaly ze Safedu, je zcela jiného rázu než vykoupení, jak jej slaví křesťané – judaismus nechápe příchod Mesiáše jako střed, ale jako kulminaci a završení lidských dějin. Ježíš sám sebe chápal jako „Syn člověka“.

Nedávno zesnulá olomoucká akademička a judaistka Alžběta Drexlerová cituje a komentuje text amerického akademika Boyarina: (na počátku vzájemných vztahů mezi judaismem a křesťanstvím – poznámka Josef Blaha) „Oba tyto náboženské systémy měly společenské kontakty a vystupňování náboženského života mělo takovou povahu, že s výjimkou oficiálních prohlášení vůdců, ze kterých se staly „ortodoxní“ verze obou náboženství, mohl člověk metaforicky řečeno, putovat od rabínského Žida ke křesťanovi podél kontinua a těžko by poznal, kde jeden končí a druhý začíná. Tím není řečeno, že mezi židovstvím a křesťanstvím neexistovaly žádné rozdíly! Spíše jde o to, že hranice mezi nimi byla tak neurčitá, že bylo těžké říct, kde přesně jedno končí a druhé začíná.“³²

Přes rozdílné pohledy na otázku konečného – definitivního mesiášského vykoupení, řekl profesor David Flusser, že „judaismus a křesťanství mají stejný základ, a jak on věří, i stejnou budoucnost.“³³